Večeře na Pano Koufonisi: Porovnání verzí
| Řádka 5: | Řádka 5: | ||
Starý dobrý zvyk velí, aby důležitý muž projevoval oblíbené osobě přízeň tím, že ji vlastnoručně krmí, a to rukama do pusy. Sám jsem to jindy také párkrát zažil, krom jiného je pak člověk dost umaštěný. Pop měl krom dalších dobrot rybu a chortu. Popici krmil svýma rukama láskyplně a hojně. | Starý dobrý zvyk velí, aby důležitý muž projevoval oblíbené osobě přízeň tím, že ji vlastnoručně krmí, a to rukama do pusy. Sám jsem to jindy také párkrát zažil, krom jiného je pak člověk dost umaštěný. Pop měl krom dalších dobrot rybu a chortu. Popici krmil svýma rukama láskyplně a hojně. | ||
| − | Kolem velkého stolu ovšem seděla vybranější a hlavně modernější společnost, rozhodně nepatřila rané doby bronzové, spíše do 19. nebo dokonce raného 20. století. Vysoká stará dáma s dlouhými úplně černými vlasy, orlím nosem a výraznýma očima, nejspíš Kréťanka, v doprovodu malého pejska, své kabelčičky a tří starých pánů – celkem tedy zabírali 6 židlí. Dáma byla oděna do sněhobílé róby z nějaké lesklé látky, z níž vyčuhovaly nohavičky s četnými volánky. Nerozumím tomu, ale takový úbor bych si představoval na Riviéře koncem 19. století, navíc pro dámu o půl století mladší. Dáma se ovšem chovala naprosto vybraně a působila sebevědomě. Pejsek byl maličký, bílý a kudrnatý, a poklidně spal na židli. Finesy vzácné kabelčičky popsat neumím. Pánové byli vysocí, odění v tradičních kvádrech, i ve svém věku se drželi zpříma. Musela to být nějaká honorace, přinejmenším bývalá. S Marií jsme tuto společnost nazvali „Bubulina a kapitáni“, podle scény u Kazantzakise, kde Alexis Zorbas utěšuje jihokrétskou cizinku líčením jejích hrdinských skutků – a nakreslí pro ni, jak vodila na provázku několik námořních flotil. Zdůrazňuji, že to byla společnost milá. | + | Kolem velkého stolu ovšem seděla vybranější a hlavně modernější společnost, rozhodně nepatřila do rané doby bronzové, spíše do 19. nebo dokonce raného 20. století. Vysoká stará dáma s dlouhými úplně černými vlasy, orlím nosem a výraznýma očima, nejspíš Kréťanka, v doprovodu malého pejska, své kabelčičky a tří starých pánů – celkem tedy zabírali 6 židlí. Dáma byla oděna do sněhobílé róby z nějaké lesklé látky, z níž vyčuhovaly nohavičky s četnými volánky. Nerozumím tomu, ale takový úbor bych si představoval na Riviéře koncem 19. století, navíc pro dámu o půl století mladší. Dáma se ovšem chovala naprosto vybraně a působila sebevědomě. Pejsek byl maličký, bílý a kudrnatý, a poklidně spal na židli. Finesy vzácné kabelčičky popsat neumím. Pánové byli vysocí, odění v tradičních kvádrech, i ve svém věku se drželi zpříma. Musela to být nějaká honorace, přinejmenším bývalá. S Marií jsme tuto společnost nazvali „Bubulina a kapitáni“, podle scény u Kazantzakise, kde Alexis Zorbas utěšuje jihokrétskou cizinku líčením jejích hrdinských skutků – a nakreslí pro ni, jak vodila na provázku několik námořních flotil. Zdůrazňuji, že to byla společnost milá. |
<br clear=all> | <br clear=all> | ||
Aktuální verze z 2. 2. 2022, 00:15
historka - stránka bez jednoznačného pokračování
Ve skvělé úhlavní taverně blízko horního okraje městečka bylo možně ještě roku 2006 vidět neuvěřitelné scénky. Třeba čestný stůl v čele hospody pro popa a jeho ženu. Nepůsobili ovšem příliš reprezentativně, neboť starý pop měl zjev spíše místního šamana z dob raného bronzu: vlasy přirozeně zdredovatělé, veliké nehty, pořádně špinavé ruce. Nejsem příznivcem společenských pravidel, natož úporné hygieny, ale ten dobrý muž se nejspíš myje pouze při výročních rituálech. Zato iluze horizontu časů je dokonalá, byť má pravoslavný hábit. Jednou mě dokonce poučoval o pravidlech mariánských poutí na Kato Koufonisi, díky nimž není obyvatelstvo Pano Koufonisi imbrední.
Starý dobrý zvyk velí, aby důležitý muž projevoval oblíbené osobě přízeň tím, že ji vlastnoručně krmí, a to rukama do pusy. Sám jsem to jindy také párkrát zažil, krom jiného je pak člověk dost umaštěný. Pop měl krom dalších dobrot rybu a chortu. Popici krmil svýma rukama láskyplně a hojně.
Kolem velkého stolu ovšem seděla vybranější a hlavně modernější společnost, rozhodně nepatřila do rané doby bronzové, spíše do 19. nebo dokonce raného 20. století. Vysoká stará dáma s dlouhými úplně černými vlasy, orlím nosem a výraznýma očima, nejspíš Kréťanka, v doprovodu malého pejska, své kabelčičky a tří starých pánů – celkem tedy zabírali 6 židlí. Dáma byla oděna do sněhobílé róby z nějaké lesklé látky, z níž vyčuhovaly nohavičky s četnými volánky. Nerozumím tomu, ale takový úbor bych si představoval na Riviéře koncem 19. století, navíc pro dámu o půl století mladší. Dáma se ovšem chovala naprosto vybraně a působila sebevědomě. Pejsek byl maličký, bílý a kudrnatý, a poklidně spal na židli. Finesy vzácné kabelčičky popsat neumím. Pánové byli vysocí, odění v tradičních kvádrech, i ve svém věku se drželi zpříma. Musela to být nějaká honorace, přinejmenším bývalá. S Marií jsme tuto společnost nazvali „Bubulina a kapitáni“, podle scény u Kazantzakise, kde Alexis Zorbas utěšuje jihokrétskou cizinku líčením jejích hrdinských skutků – a nakreslí pro ni, jak vodila na provázku několik námořních flotil. Zdůrazňuji, že to byla společnost milá.
Souvisle číst: historka Na konci ostrova nebo rovnou Kato Koufonisi
Zpátky na obsah podkapitoly Koufonisia
Zpátky na obsah kapitoly MALÉ KYKLADY
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
