Božská hra náhody: Porovnání verzí

Verze z 19. 12. 2018, 13:04

Bohr a Einstein, 1925.

Hrací kostky přirozené (kůstky) a umělé. Muzeum na Délu.

Zlaté plíšky z dětského hrobu E v Kamini na Naxu, 12. století před n. l. Muzeum v Naxijské Chóře, No. 3565-8.

Albert Einstein by (na rozdíl od třeba Nielse Bohra) neměl radost z Hérakleitova popisu božské hry: „Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti.“ ( Hérakleitos B 52)

Křesťanský učitel Kléméns z Alexandrie to komentuje slovy: „Hérakleitos říká, že tuto jakousi hru hraje sám Zeus.“ (Paedagogus I, 22, 1)

„Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.“ ( Hérakleitos B 124)

Jde o zásadnější náhodu než pouhý racionální model náhody v kombinatorice, jde o hravé přestavování výhybek světaběhu. Novodobým pokračovatelem této tradice je Friedrich Nietzsche. (Říkám ti, Nietzsche...)

Tak pravil Zarathustra, Před východem slunce, přeložil Otokar Fischer:

„Znenadání“, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (...) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno. Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!

Zpátky na Vánoční seminář