Diagorás z Mélu: Porovnání verzí

Verze z 13. 3. 2017, 00:01

 Stránka ve vývoji

Diagorás z Mélu (Διαγόρας ὁ Μήλιος) je řecký lyrický básník poměrně rané klasické doby. Od svých současníků i v celé pozdější antice byl považovaný za ateistu, což je také jediný spolehlivý údaj, který o něm máme. Ostatní zprávy jsou spíše klepy – a měli bychom být opatrní i vůči tomu údajnému ateismu. Přesto si můžeme udělat alespoň přibližný obrázek o jeho životě a hlavně o stylu myšlení. Školní tradice dějin filosofie Diagorovi obvykle nevěnuje pozornost, není dokonce řazen ani do standardních výčtů „předsokratiků“ (viz info Presokratici), jakoby šlo spíše o básníka než filosofa, nebo o postavu druhořadou. Klíčem k pochopení je nejspíš vztah mezi sofistikou rané klasické doby (viz info sofisté) a těmi proměnami lyrické poezie, kterými se v souvislosti se Simónidem věnujeme při vyprávění o ostrově Keós. Diaogorovu pozici neznáme, patrně však byla nějak kompromisní a trochu skeptická.

Život Diagory z Mélu

Diagorás žil v 5. století před n. l. Narodil se na Mélu, kde si také získal jakýsi věhlas v lyrickém básnictví. Byzantský lexikon Súda jej chápe jako žáka atomistického filosofa Démokrita, pro což ale není žádný starší doklad. Podle Ailiána (Varia Historia, II. 23) měl úzký vztah k mélskému vládci Níkodórovi.

Diagorás musel být dost známý i v Athénách, když stál Aristofanovi za to, aby jej v komedii Oblaka (830), uvedené roku 423 před n. l., zmínil jako charakteristický typ. Po dobytí Mélu Athéňany, doprovázeném těžkými represemi, byl Diagorás v Athénách odsouzený pro bezbožnost (415 před n. l.). Uprchl do Korintu a tam patrně v klidu dožil, přestože jej Athéňané dokonce nechali hledat. V Athénách byl totiž veřejně umístěn nápis, který za jeho hlavu sliboval talent stříbra, za živého dokonce dva talenty (Diodóros Sikeliótés, Historická knihovna XII, 6).

Zprávy o Diagorově ateismu

Kromě nejasných zpráv o spíše politicky motivovaném athénském procesu máme Diagorův ateismus představený ve čtyřech anekdotických podáních z římské doby. Těmi začneme a pak se pokusíme vrátit do ranější klasické doby.

Cicero vypráví (De natura deorum III, 89), jak se Diagoru někdo pokoušel přesvědčit o působení bohů odkazem na množství votivních darů od zachráněných trosečníků. Na to prý Diagorás odpověděl, že je to tím, že utopení ztroskotanci už žádné dary nepřinášejí. V podobném smyslu se o Diagorovi zmiňuje také Diogenés Laertios (Životy filosofů VI, 59).

Další Ciceronova historka (De natura deorum III, 37): Když se loď, na které Diagorás cestoval, ocitla v bouři, připisovala to prý posádka tomu, že mají na palubě tohoto bezbožníka. Diagorás prý uvažoval o tom, zda i jiné lodě, který se ocitly v bouři, nesly jeho nebo jemu podobného.

Athénagorás z Athén ze své křesťanské pozice s Diagorovým ateismem málem sympatizuje, neboť ten mířil proti starému řeckému náboženství. O důvodech jeho dávného odsouzení vypráví takovým způsobem (Přímluva za křesťany 4, 1), že není jasné, co z toho je skutečnou reminiscencí na athénský soud, a co je Athénagorova fantazie, i když se Athénagorás často ukazuje jako poměrně věrohodný autor. Diagorás prý veřejně vyzradil tajnou nauku orfiků, zveřejnil tajemství eleusinských mystérií i mystérií Kabeirů; rozsekal dřevěnou sochu Hérakla a vařil na tomto dřevě řepu, aby veřejně ukázal, že to není žádný bůh, že jeho dřevo je jako každé jiné.

 Pokračovat v souvislém čtení: Jak rozumět Diagorovi?

Mélští výtečníci

MÉLOS (Milos)