Kúros: Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 3. 2018, 12:59

 info - stránka bez jednoznačného pokračování

 zkorigováno, vložit ještě další fotky

Kúros ze svatyně Ptóon v Boiótii, naxijská práce, 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách.

Kúros z Mélu, naxijská práce, 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách.

Kúros (κοῦρος, anglicky přepisováno kouros) je jedním z typů řecké archaické sochy, nejčastěji pozdní:

Stojící nahý mladík s mírně nakročenou levou nohou a s rukama volně podél těla, často se zvláštním zasněným výrazem a s mírným náznakem úsměvu, typickým pro archaické sochy, viz info Úsměv archaických soch. Mívá dlouhé vlasy, v různých úpravách účesu. Je vždy bezvousý. Potkáváme je v 7. a nejvíce v 6. století před n. l., občas ještě i začátkem století následujícího. Zřetelný je vliv pozdního Egypta.

Nahota kúrů dozajista nesouvisí s probouzením sexuality diváka, přinejmenším ne bezprostředně. Ani to by sice v řeckém světě nemuselo být nutně pohoršlivé, leč v daném případě jde o něco jiného, a to nejenom proto, že nahé tělo je zobrazeno cudně (např. v kontrastu s postavami satyrů). Celá stylizace postavy mladíka vyzařuje klid, avšak klid nevynucený neschopností akce. Má často zasněný pohled, mírný nadčasový úsměv, jeho mysl je tedy v klidu, svaly jsou v klidu, pohlaví je v klidu, ale vše z toho má schopnost rázné akce.

Kúros je dozajista figurou typologickou, je ideálním typem, typem dospělého mladého muže plného síly, který si může dovolit svoji sílu zrovna neprojevovat. Proto je častým votivním darem božstvu. V kontextu Apollónova kultu je možné spekulovat také o tom, že by typus kúra mohl být podobou lidské odpovědi na Apollónovu výzvu, nebo lidským připodobněním se bohu, nakolik je to pouhému smrtelníkovi možné. (To jsou ovšem platónská hlediska.) Vše ale zůstává v ideální, typologické rovině, o čemž nejlépe svědčí náhrobní kúrové, kteří rozhodně nemusí pocházet pouze z hrobů povšechně zdatných a dobrých mladíků, ale třeba z hrobu starého tlusťocha.

Kúrové stávali před chrámy, někdy i ve větším počtu, hlavně před chrámy Apollóna, ale i Artemidy, někdy i před chrámy jiných bohů. Jednotlivě stávali na hrobech. Jejich velikost často připomíná živého člověka, někdy jsou v mírně nadživotní velikosti, kvůli monumentálnímu dojmu při senzuální záměně za měřítko 1:1, nebo mají naopak velikost kolem ¾ životní, navozující jakousi bezprostřední důvěrnost. Zvláštním případem jsou obří kúrové, vysocí i přes 10 metrů, například kolos naxijský na Délu. Ovšem ne každý kolos je kúros. Zrovna tak máme i maličké kúry – a samozřejmě malé repliky skutečných soch kúrů v podobě drobných bronzů nebo drobných terakot. Výjimečně může být i kúros částečně oblečený, pokud ovšem v těchto případech nejde o sochy obětníků, vozatajů, nebo efébů. Častější je to na řeckém Východě. Materiálem soch kúrů je nejčastěji mramor, ale také bronz, vzácněji terakota (keramika). Mramory byly asi polychromované, terakoty určitě. Někdy se kúros obtížně odlišuje od Apollóna, jindy zase od obětníka, vozataje, atleta nebo eféba, torzo v erodovaném stavu dokonce i od koré (viz info koré), neboť archaické sochy nemívají vždy příliš výrazný pohlavní dimorfismus.
(Zvláštní je, že řecký pozdně archaický typ kúra má vzdáleného předchůdce už na Krétě doby bronzové, leč určitě ne vědomě, navíc s jinou pozicí rukou a většinou s typickým krétským mini-oblečkem.)

Kúrové stávali před chrámy, někdy i ve větším počtu, hlavně před chrámy Apollóna, ale i Artemidy, někdy i před chrámy jiných bohů. Jednotlivě stávali na hrobech. Jejich velikost často připomíná živého člověka, někdy mírně zvětšeného, kvůli monumentálnímu dojmu při senzuální záměně za měřítko 1:1, nebo mají naopak velkost kolem tří čtvrtin životní, navozující jakousi bezprostřední důvěrnost. Zvláštním případem jsou obří kúrové, vysocí i přes 10 metrů, například naxijský kolos na Délu. Ovšem ne každý kolos je kúros. Zrovna tak máme i maličké kúry – a samozřejmě malé repliky skutečných soch kúrů v podobě drobných bronzů nebo drobných terakot. Výjimečně může být i kúros částečně oblečený, pokud ovšem v těchto případech nejde spíše o sochy obětníků, vozatajů, nebo efébů. Častější je to na řeckém Východě. Materiálem soch kúrů je nejčastěji mramor, ale také bronz, méně často terakota (keramika). Mramory byly asi polychromované, terakoty určitě. Někdy se kúros obtížně odlišuje od Apollóna, jindy zase od obětníka, vozataje, atleta nebo eféba, torzo v erodovaném stavu dokonce i od koré, neboť archaické sochy nemívají vždy příliš výrazný pohlavní dimorfismus. (Zvláštní je, že řecký pozdně archaický typ kúra má vzdáleného předchůdce už na Krétě doby bronzové, leč určitě ne vědomě, navíc s jinou pozicí rukou a s typickým krétským minioblečkem.)

Kúrové jsou dvou základních typů: dórského a iónského.
Dórští jsou výrazně mužnější, svalnatější, objemnější, až hrubší.
O iónských platí ve zvýšené míře vše to, to jsme si výše popsali jako typus kúra, jsou něžnější.
Analogie s výtvarnými styly stavebních řádů, ale i s ideálními typy lidství v daných okruzích, je zřejmá. Kromě toho potkáme různé lokální verze a zvláštnosti, specifický je východořecký typ kúrů (Rhodos, Samos) s blízkovýchodním vlivem, jejichž širší obličeje, oči i nosy málem evokují ještě východnější analogie.

Nejvíc kúrů pohromadě můžeme dnes vidět v Národním archeologickém muzeu v Athénách a v Muzeu na Délu, které dokonce vede, pokud jde o kúry iónské.

 Souvisle číst: v typickém případě info Koré... info Periodizace stylů řecké keramiky nebo rovnou Náboženství

 Jiné možné pokračování: Archaické sochařství na Kykladách

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU