Náboženství: Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 3. 2018, 13:02

 zkorigováno, vložit fotky

Víme, že Řekové mají mnoho bohů, bohyň i dalších mytických bytostí. To může někomu připadat zvláštní, v globálním měřítku to je ovšem naopak obvyklé. Podobně obvyklá je také další odlišnost od křesťanství a jemu podobných náboženství, totiž že Řekové nemají kanonické náboženské spisy, nic na způsob Bible. Překvapivé to je pouze tím, že jde o kulturu vysoce gramotnou a navíc bohatou na příběhy. Náboženskou roli zde ovšem má veškerá poezie a divadlo, přinejmenším do konce archaické doby. Další jenom zdánlivou zvláštností je, že řecké náboženství nemá žádnou nauku, žádná náboženská dogmata nebo aspoň katechismus. Snad nejobtížněji pochopitelná je pro západního člověka ta zdánlivá zvláštnost, že bohové Řeků nejsou „nadpřirození“, ale jsou součástí přírody (přirozenosti, fysis), i když neskonale významnější a mocnější než všechno ostatní. Bohové pořádají svět, ale nestvořili jej. Další jen zdánlivou zvláštností je, že řecké náboženství má jen málo institucí (lokáních, třeba kolem významné svatyně), ba žádnou centrální, nic na způsob církve. Nemá ani žádné misie a slovo „víra“ zde není klíčovým náboženským termínem. Bohové se od lidí liší především tím, že jsou nesmrtelní; když někteří z nich umírají (Dionýsos), nepřestávají tím existovat. Nemají vůli ani duši, takové lidské věci by nesmrtelným neslušely. Mají však lidské vlastnosti a vášně. Zvláště Zeus na svých záletech plodí četné potomky, někdy dokonce polobožské. Vzájemné spory bohů, zvláště o pěkná místa, uvádějí do chodu mýty (Théseus a Ariadné) i dějiny (trójská válka).

To ostatní už je nějak podobné tomu, co známe ze svého okolí: přechodové rituály (svatba, pohřeb), modlitby, chrámy, oltáře, oběti. Jenom ty oběti vypadají jinak, obětují se zvířata, květiny, koláčky, velmi vzácně a jen na některých místech i lidé. Oltáře nejsou v chrámu, ale před chrámem, protože tam se děje obvyklá bohoslužba, v chrámu je většinou „jenom“ socha božstva. V rané antice – a na některých místech i později – vlastně není chrám potřeba, stačí oltář, často na ohrazeném svatém místě (temenos). Pouze na mysterijních místech bývají chrámy stavěné pro shromáždění lidí uvnitř, někdy i s jakýmsi vnitřním „divadelním“ prostorem.

Sochy jsou ctěné jako zobrazení a příbytek božstva. To se stane v očích židů a pak i křesťanů či muslimů odporným příkladem idololatrie („modloslužebnictví“), leč jde opět o velice obvyklou věc. Část křesťanů na to navazuje, dnes hlavně pravoslavní a katolíci. Když by jim někdo (třeba radikální protestant nebo dokonce ateista) řekl, že se klaní výrobku lidských rukou a ne Bohu, odpověděli by stejně, jako by dávní Řekové odpověděli židovi nebo křesťanovi: „Neklaníme se přímo té soše, ale tomu, koho zobrazuje.“ Navíc by ovšem někteří dodali, že tomu, kdo v ní přebývá a skrze ni působí. Na námitku, že to v praxi leckdy vypadá jinak, by odpověděli už opět stejně jako část křesťanů, totiž že je lepší tolerovat lidové projevy emocí než náboženskou vlažnost.

Řecké náboženství nemá globální instituce, nemá nic podobného hierarchii farářů, biskupů a papeže. Kněží a kněžky zde mají mnohem méně významnou roli než v Egyptě nebo v orientálních říších. Částečnou výjimku představují kněžské rody na některých mysterijních místech. Poměrně významná je však role (alespoň některých) věštců (proroků) a věštkyň. Věštírny jsou významnými náboženskými centry. Odpovědi z Delf, Klaru, Didymy nebo Dódóny jsou brány velice vážně.

Bohyně a bohy si teď nebudeme představovat jinak než albem podob bohů, zatím viz oddíly alba řeckých bohů na Kykladách [1], nebo starší leč obecnější album mém webu [2]. Jinak bychom se mohli zpronevěřit tomu, že toto náboženství nemá závaznou nauku. Místo ní má mýty, ale ty ožívají při bohoslužbě, v poezii a na divadle. Mýty i bohy a bohyně stejně potkáme všude, kam vstoupíme, a na každém místě se nám ukáže určitý aspekt některého z nich.

Musíme si však uvědomit, že Řekové mnohdy překrývají starší kultury: přejímají posvátná místa a mnohdy i náboženské ideje. To se týká hlavně Malé Asie, Kréty, Kyklad, mysterijních míst, části věštíren. Navíc jsou v kontaktu s různými kulturami své doby, mnohé od nich přejímají, ale také je ovlivňují. Budeme tedy na řecké půdě potkávat i bohyně a bohy starších nebo prostě jiných kultur, někdy jako hosty z dáli, jindy jako přetavenou součást řeckého světa. Vzájemná překrývání různých náboženství bývají velice zajímavá. Ostatně, patří k nim i oboustranný vliv řeckého a starolatinského náboženství, dokonce do té míry, že většině západních lidí pak obojí málem splývá.

Nejvýznamnější překrytí řeckého náboženství nastává šířením křesťanství. To přichází do Řecka už v polovině 1. století, v raném 4. století představuje natolik významnou menšinu, že se stává náboženstvím vládních kruhů. Brzy poté je Řecko většinově křesťanské, ustavuje se zde ortodoxní větev křesťanství, tedy doslovně: kladoucí důraz na vypracovanou liturgii. Řecké ortodoxii, tedy „pravoslaví“, proto nesmíme podsouvat západní užívání slova „ortodoxie“ ve významu „pravověří“, což by bylo také v konfliktu s jazykovým významem tohoto výrazu. Pravoslavným jde především o náležitý způsob slavení bohoslužby.

Původně antagonisticky (misijně) laděné monoteistické náboženství z židovského kadlubu (zákaz zobrazování) se v řeckém prostředí otevřelo dokonce kultu Panny Marie, v podobách nečekaně blízkých zobrazením Artemidy Kúrotrofos (kojící dítě). Někdo se takové souvislosti zhrozí, jiný je jí nadšený. Rozkol kulturních oblastí křesťanského Východu a Západu vyvrcholil rozštěpením na pravoslaví a katolickou církev. V průběhu středověku a renesance se však Řecko potkává znovu i se západními křesťany (katolíky), totiž s křižáky a s Benátčany, a to jak konfliktně, tak místy i přátelsky. V současné době se velká většina Řeků hlásí k pravoslaví.

Islám, který do Řecka přinesli Turci a místy už předtím Arabové, zde většinou nezapustil hlubší kořeny. V době řeckého národního obrození ztratil význam, definitivně pak odsunem Turků ze zemí připojených k řeckému státu začátkem 20. století a repatriací Řeků z území současného Turecka.

Plodem křesťanství, judaismu i řeckého náboženství (ale též filosofie a vědy) je ovšem také novodobý evropský ateismus, ale to by už bylo jiné povídání. Pro jistotu nebudeme moc rozlišovat mezi náboženstvími údajně „živými“ a údajně „mrtvými“, vždyť leckterý z bohů zemřel, aniž by tím přestal být mocným bohem, a to nejen v Řecku.

 Souvisle číst: Filosofie a věda

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU