Překrývání kultur na Kykladách: Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 1. 2018, 15:55

Středověký hrad z antického chrámu, Parikia, Paros

Klasické pozadí každodenního života, Parikia, Paros

Antické sloupy ve středověkém prostoru moederního starožitníctví, Naxos

O antických základech evropské kultury bývá řeč často. Málokdy si ale připouštíme, jak jsou ty „základy“ reinterpretované, přeznačené, využívané k něčemu jinému, někdy destruktivně, jindy vtipně a tvůrčím způsobem. Na Kykladách to mnohdy vidíme natolik názorně, že si toho nelze nevšimnout. Antické sloupy nesou středověký strop fungujícího starožitnictví.

Co vlastně rozumíme slovem „kultura“? Vždyť i ve velkém rámci naší globalizované kultury zažíváme spory tu o možnost multikulturního prostředí, tu o návraty k té či oné vrstvě kulturní tradice. A už vůbec nechceme otevírat terminologické spory typu kultura / civilizace, natož kultura / příroda (cultura versus natura). Jasné jsou jak vazby mezi kulturou a tím či oním náboženstvím nebo jeho verzí, tak mezi kulturou a technologiemi. Přesto se nezdá, že by kultura byla svým náboženstvím nebo technologiemi určovaná úplně. A k náboženství na Kykladách se brzy dostaneme.

Nějaké vazby bychom našli i mezi typem kultury a etnicitou (viz info Etnika na Kykladách), neměli bychom je však přeceňovat, navíc zčásti jde opět o typ náboženství. Pro poslední více než tři tisíciletí by to alespoň z těchto hledisek bylo na Kykladách poměrně jednoduché, neboť tu většinově žijí Řekové, mluví řecky, v drtivé většině případů jsou pravoslavní křesťané, zatímco jejich předkové měli své řecké náboženství. Všechno ostatní tu jsou jen malé příměsi. Že by se právě tím vysvětlilo, proč se na Kykladách vůbec nekrade? Tedy ve smyslu peněženky, tašky, foťáku, vyloženého zboží, auta. Ani jinde v Řecku zatím nekradou Řekové, ale stejně to bude složitější. Jsou pravoslavné země, kde se krade k pohledání – a asi to nebude zrovna tím, že tam lidé neumí řecky a že jejich dávní předkové nebyli řeckého náboženství.

Při zkoumání vztahů mezi typem výtvarného kánonu, náboženství, jazyka a etnického původu v oblasti Řecka, Malé Asie a jejich okolí v průběhu řady tisíciletí jsem nabyl dojmu, že všechny tyto položky sice navzájem souvisejí každá s každou, nicméně že kterákoli z nich se může dost překvapivě změnit skoro beze změny ostatních, nebo v libovolné kombinaci jejich změn. Nepodařilo se mi najít žádnou konstantně přednostní vazbu mezi některými z nich. Lze popsat, jak k sobě ony jednotlivé položky zrovna patří, ale nelze vůbec predikovat, kdy a jak se která z nich změní díky změně ostatních, nebo sama o sobě. Tato zkušenost vybízí k opatrnosti a k nedůvěře vůči zkratkovitým zobecněním, zpochybňuje pokusy o převod všeho na údajně klíčovou roli některé z těchto položek.

Zdánlivě jednoduché to mají archeologové. Slovem „kultura“ většinou označují určitý styl hmotných památek, spojený se způsobem osídlení, obrany, lovu, zemědělství a řemesel, technologií, výtvarných projevů (výtvarného „stylu“). Většinou to souvisí s náboženstvím, jazykem a etnicitou, ale nemusí to tak být vždy, hlavně o tom většinou nevíme. Podstatné je, že se to mění s časem, a to jak vlastním vývojem, tak vpády odjinud, mnohdy něčím mezi tím, totiž přetaveným vlivem sousedů nebo i vzdálenějších velkých kultur. (Viz info Periodizace kultur na Kykladách.)

Možná se kultura nakonec rozpozná podle toho, jak se co dělá. Tedy co se dělá především, a jak se to dělá. O kradení už byla řeč, to se tady nedělá – o jeho sofistikovanějších a neosobních podobách taktně pomlčíme. Raději si všimneme třeba jídla, kterému se zde věnuje velká péče. Řecká kuchyně je samozřejmě specifická, a dokonce i jednotlivé ostrovy mívají své speciality, avšak z obecnějšího pohledu je právě kuchyně ve velké části mediteránu kulturně dost jednotná. Podobně je tomu třeba se zvykem sezení na ulici a s řadou dalších věcí. Většinou nevíme, co z toho se rozšířilo z jakého místa, a co se děje nezávisle na sobě podobně, třeba zohledněním přírodních podmínek. Všechno to ale předpokládá dlouhou kontinuitu. Vykořenění lidé vystrčení ze svých kontextů by se přece chovali úplně jinak. Mnohá údajná „specifika“ bývají spíše výsledkem mnoha prolínání.

Pokud bychom kulturu chápali takto, pak by ovšem zvláštními kulturami byli třeba na jedné straně koupači hledající pláž s lehátky, slunečníky a s hudbou – na druhé straně ti, kteří ke koupání hledají přírodu holých skal. Nebo jiný příklad: Jsou lidé, kteří k plavbě na ostrov preferují takovou loď, na níž je zaručeně nepocáká slaná voda, kde bude klimatizace, budou sedět v křesle a nebudou rušeni pohledem na moře a okolní ostrovy. A jsou jiní, kteří dávají přednost lodi, na které jsou v lepším kontaktu s mořem a okolní krajinou, kde nastydnou leda od větru a ne od klimatizace, kde můžou volně chodit; dokonce ne vždy proto, že taková loď je mnohem levnější, i když čím dál vzácnější. Samozřejmě by se daly zkoumat korelace mezi těmito preferencemi navzájem, ale i mezi nimi a náboženstvím, jazykem, etnickým původem atd., avšak výsledek by nebyl jednoznačný. Podstatnější je, že přes určitá napětí se nakonec tyto rozdílné „kultury“ nějak snesou, většinou tak, že se jedna druhé vyhnou, pokud můžou. Pokud ne, musí se ostatní přizpůsobit té vítězné, tedy většinou těm, jejichž preference stojí víc peněz a nadělají víc hluku. Kulturní prostor je tedy takový prostor, kde je kudy se vyhnout, kde můžeme žít po svém, aniž bychom neustále probouzeli konflikty, pokud ovšem přijmeme určitá omezení a pravidla. (Viz historka Vstupné na posvátný ostrov.)

Zdálo by se, že na ostrovech bude s dostatkem prostoru pro kulturní soužití problém. Je tu málo místa. Problémy zde jsou však také menší než jinde, protože jsou tady už hodně dlouho zvyklí na všelijaké rozdíly, vždyť sem přijíždějí lodě z daleka, ba mnozí ostrované jsou sami námořníky. Teď tu mají navíc i kvanta turistů, od Athén přes celou Evropu po Ameriku i Asii. Jim samotným je naprosto jasné, jak se co dělá „správně“, ale také dobře vědí, že jiní dělají leccos jinak. Pokud ta jinakost nepřekročí jakousi dost pružně nastavovanou míru, tedy pokud lze tušit, že má jakýsi řád a důvody, nebo aspoň ničemu nevadí, tak se jí třeba časem i nechají ovlivnit. V opačném případě zažívají kulturní šok a někdy pak dokážou reagovat dost tvrdě.

Chodník v Parikii na Paru

Dionýsos na opilecké lodi připlouvá k Naxu

To, co na Kykladách takhle funguje v posledních desetiletích, zde patrně fungovalo velice podobně po dlouhá tisíciletí. Samozřejmě se to neobešlo bez konfliktů, někdy i krutých, ale základním určením kultury tu je akceptace a relativní tolerance, samozřejmě přesně vymezená. Prý i turecká nadvláda zde probíhala mnohem volněji než jinde. Předtím zde zjihli i obávaní křižáci. A tak dál, až k dávným Kyklaďanům neolitu. Mezitím se samozřejmě hojně válčilo i obchodovalo, nejvíc mezi sebou navzájem.

Novodobé domy a hotýlky trochu kopírují tradiční kykladské domy. Ty lepší z nich se občas snaží napodobit renesanční vily Benátčanů, přestavěné z jejich gotických hrádků na způsob místní tradiční architektury, a tak dál, až po analogie mezi venkovským chudým domem z 19. století a domem starokykladským, který ovšem nad ohništěm neměl klenbu.

Některé stavby používají antický stavební materiál. Ten se dá použít nejen na kostel, hrad nebo vilu, ale také na vinný sklípek nebo kozí chlívek. Segment antického sloupu je zajímavým zahradním stolkem nebo sedačkou, ve městě se hodí jako květináč na pelargonie před hospodou a jako fundament k umístění jídelního lístku (foto). Také antické mramorové umyvadlo může být ozdobou moderního venkovského sídla. Průměrní lidé si i tady koupí napodobeninu, ale chudí – nebo naopak zase hodně bohatí – žijí s pravými zbytky antiky, které však někdy trochu překáží každodennímu provozu. S tím si ovšem šikovní lidé poradí a učiní z nich nevinný zdobný prvek. Není tomu podobně i s částí naší vzdělanosti? Příkladem toho, jak užitečná je klasická vzdělanost, je i stará reklama na naxijskou citrónovici: Bez znalosti naxijských mýtů o Dionýsovi bychom přišli o mnoho legrace a nic nechápali (další foto).

Celá řada antických motivů přežívá až do nové doby v podobě začleněné alespoň formálně do pravoslavného křesťanství: v horách Amorgu najdeme věštírnu, která oficiálně fungovala do r. 1958, neoficiálně možná dodnes; v kultovní jeskyni v horách na Iraklii slouží pop za účasti většiny ostrovanů každoročně slavnostní nešpory; staré motivy se prý najdou i v lidových písních stylu „nisiotika (ostrovní)“!

 Souvisle číst: info Periodizace kultur na Kykladách nebo rovnou: Náboženství na Kykladách

 Zpátky na obsah kapitoly NAPŘED O KYKLADÁCH

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY