Osm dní prázdnin: Porovnání verzí

Aktuální verze z 27. 2. 2018, 10:09

Anafi po bouři, z lodi plující na Astypaleu

Anafi patřila mezi mé vytoužené cíle už dávno. Všechno, co většinu turistů odrazuje (odlehlost, prý ne dost rozvinuté služby...), mě tam naopak lákalo. Ostrov jsem viděl už kdysi při plavbě na Astypaleu, jeho silueta působila dojmem neskutečného vyprávění.

Vylodění

Po letech příprav a odkládání jsme se na Anafi vypravili s Marií v červnu roku 2017. V horkém červnovém odpoledni jsme v Pireu našli kýžené veliké ferry Blue Star Delos a vypluli. V létě teď jezdí na Anafi každý týden. Kolem druhé hodiny v noci se loď přiblížila k ostrovu, moc toho tam nesvítilo, opravdu to docela vypadalo na slíbenou pustinu, i když přístav byl nečekaně rozlehlý, byť skoro prázdný. Foukal silný studený vítr. Za betonem přístavu stoupala někam do tmy holá skála. Vystoupilo sotva dvacet lidí. Starost o to, jak v půl třetí v noci budeme někde ve skalách o 200 metrů výš hledat penzion, se rozplynula, když jsme uviděli anafijský autobus, který i v tuto hodinu věrně čekal na trochu opožděnou loď. Pan řidič vesele naložil bágly podle pořadí penzionů a vyrazil do tmy, zatáčkami nahoru do Chóry. Marie následkem únavy z cesty na chvíli propadala skepsi a vyjadřovala obavu, zda v téhle poušti neuschne jako treska. Motor i řidič měli co dělat. Brzy jsme pochopili, že místní hrdě využívají nově zavedenou mobilní síť: Když se loď blíží, zavolají z přístavu řidiči autobusu, který přijede, naloží lidi a volá provozovatelům penzionů, takže ti čekají u té patřičné ze dvou možných zastávek v Chóře a zavedou své hosty (většinou po četných schodech) do cíle.

Kalamos z Chóry Anafi

Ráno dojem z ostrova ještě zásadně vylepšilo. Z výšky jsme měli výhled na rozlehlou plochu moře mezi jižním Dodekanésem a východní Krétou (ta ale vidět není), na východě se nad kusem pouště v popředí tyčila hora Kalamos s kostelem na vrcholu. Krom několika rybářských loděk byla ta obrovská modrá plocha úplně prázdná, jen obden tu pustotu narušovala sotva viditelná silueta nějaké dost velké lodi, která jezdí nejspíš ze Rhodu přes Karpathos někam na Krétu.

Chóra

Ulička v Chóře Anafi

Roztloukadlo z raného 20. století u vchodu do penzionu

Po dost vysokém schodišti lemovaném ležícími kočkami a kvetoucími kaktusy jsme vystoupali na hlavní ulici Chóry a byli mile překvapeni její útulností, přívětivostí místních lidí a malým počtem hostů, následně i kvalitou a dostupností hospod. Jediné, co na ostrově zklamalo, bylo místní muzeum. Bohužel. Našli jsme je snadno, leč v malé místnosti seděla objemnější mladá paní jako žába na prameni a nedovolila nic fotografovat. Pokoušel jsem se o nějakou komunikaci, leč postupně jsem pochopil, že problém je taky jazykový, paní nemluvila řecky, ba ani neprojevovala stopy zájmu nebo ochoty, spíš naopak. Za jiných okolností bych asi v dalších dnech zkusil nějaké zprostředkování, ale na Anafi je tolik krásy všude jinde, že jsem to lapidárium římských torz oželel. (Ostatně, když jsem večer šel pro souvlakie, přijímala v oné hospodě objednávky tatáž paní – a popletla, co se dalo, nejen se mnou. Evidentně ji tam trpěli spíš z milosti a nebyli z toho nadšení. S dobročinností to prostě občas nefunguje. Naštěstí to všude jinde fungovalo, takže nám ani Blbá Běta nepokazila nádherný dojem z ostrova.) Domácí nás rozmazlovali ovocem a exotickou zeleninou z vlastní zahrady (podobnou jsem zatím viděl jenom v konzervě ze Sýrie) a dojemně pečovali o květiny u penzionu. Příchod k němu byl ozdoben rustikálními artefakty, včetně roztloukadla na sůl, které vypadalo jako utečené z neolitické sbírky některého kykladského muzea, ale pocházelo prý z 1. poloviny 20. století.

Trochu adrenalinu už na krátkém choďáku

Bylo horko, proto jsme pro první výlet zvolili kus pobřežní cesty, značené jako cesta č. 1, od kláštera směrem zpátky k Chóře, což se brzy ukázalo jako naivní, protože chodníček stoupá a klesá po útesech nad pobřežím. V údolích se člověk v závětří málem upeče – a pak nahoru! Jeli jsme autobusem až na konečnou a došli ke klášteru, alias Apollónovu chrámu, což je veliká pozoruhodnost. V průčelí kostela zrovna jeptiška čiperně běhala po štaflích a vyměřovala místo, asi pro novou fresku. Naštěstí pak Marii ukázala, kde je tam voda, takže se mohla aspoň napít, naše petflaška totiž zůstala v Chóře u autobusu. Na Klášterní pláži Marie našla ve vodě obrysy starého přístavu a pak už jsme vyrazili směrem k Chóře, v mylném domnění, že je to kousek a podél vody. Obojí je sice pravda, ale... Potkali jsme jedinou, a to notně zmoženou dvojici. Marii poráželo sluníčko a žízeň, mě zase závratě nad útesy. Museli jsme se tedy rozdělit: Marie pokračovala cestou nad útesy a já jsem vyrazil nahoru na silnici, prošel po ní ta nebezpečná místa a nakonec jsme se dojemně setkali v hospodě na Roukounas. Já jsem sešel ze silnice dolů k moři a Marii, vyprahlou a bloudící, k hospodě navedla přilehlá nudistka. Inu, Anafi by nejspíš uměla vystrčit drápky mnohem víc.

Hermovo zjevení na Kasteli

Kasteli, Roukounas a Starý přístav

Výlet nebudu zmiňovat v celé šíři, protože jeho objektivní stránka je popsaná v patřičných článcích. K jeho subjektivní nebo spíše efemérní stránce však patří, že jsme nahoře potkali čiperného místního dědu v roli horského vůdce, provázejícího dvě mladé italské dámy. Štíhlý a svižný starý muž měl kytičku za kšiltem čepice, tvářil se šibalsky a ukázal nám další římskou cisternu. Prostě zjevení Hermovo jak se patří. Později jsme ho znovu potkali v témže doprovodu na pláži Roukounas.

Zářný Apollón, Pramen Života a Kalamiotissa

Odpočívadlo před klášterem

Zbytky chrámu Apollóna Aigléta

Další výprava ke klášteru, alias Apollónovu chrámu, neboť to je místo přitažlivé. (Tentokrát s vodou a s úmyslem podrobné prohlídky.) Zvon nás zval do kostela, jak se ukázalo na polední liturgickou hodinku (asi pravoslavná obdoba latinské sexty). V chóru zpívaly dvě jeptišky a jedna místní paní, v kostele jsme byli před stříbrnou ikonou Bohorodičky Kalamiotissy napřed sami, pak přišlo ještě několik lidí, asi sem přijeli půjčeným autem. Krom obvyklých zpěvů zde ovšem mají ještě zvláštní hymnus k oslavě místního titulu Bohorodičky. Ten se Marii nějak vryl do paměti, takže si pak pořád pobroukávala: Kalamiótissa...

Začátek cesty od dolního kláštera k hornímu

Ohlédnutí

Sprchy pro poutníky v Apollónově chrámu, alias klášteře

Pak jsme si všechno v klidu znovu prohlídli a vyfotografovali, stručně poseděli na odpočívadle mezi antickými kameny a vyrazili kolem severního rohu chrámové ohradní zdi směrem Kalamiotissa, nahoru. Vlastně jsem neměl v úmyslu chodit až nahoru, stačilo mi chvíli se trochu potloukat v tom božském světě mezi klášterem/chrámem a vrcholem hory. Minuli jsme strašáky (že by aposematické?) a odbočku k Dračí jeskyni a chodníček nás vedl stále výš a dál. Dohnali nás francouzští manželé, malinko jsme s nimi pohovořili o Anafi a o Amorgu, na který se chystali, taky o Malých Kykladách. Šli jsme pomalu, protože cílem bylo spíš volnočasné civění – a bylo na co. Nicméně nás chodníček přivedl až úžasné vyhlídce, nad kterou se mi už moc nechtělo, mám bohužel závratě. Marie chtěla dál, tak za popěvování „Kalamiótissa“ pokračovala. Já jsem si sedl na kraj cesty a civěl. Po chvíli si opodál sedli dva osmahlí muži, pokouřili, pokynuli jsme si – a šli dál. Bylo jasné, že to jsou místní horochodci, možná taky kontrolují stav cesty.

Marie se vrátila po trochu delší době a byla zcela blažená. Ta cesta není sranda. Nahoře byla s těmi Francouzi, řečtí horochodci jí nabídli vodu, všechno si užila poutnicky, lidsky i přírodně, vyfotila, co se dalo, a šťastně se dostala dolů. Tak jsme šli k odpočívadlu likvidovat svačinu a zbylou vodu – a užívat si toho prostředí.

Přece jenom nám to nedalo a antickým chrámovým vchodem jsme se vrátili do kláštera. Mladší jeptiška zrovna otevřela obchod s ručně malovanými ikonkami, svícemi, bylinkami, medem a lecčím dalším. Koupili jsme ikonu Kalamiotissy pro kyriu Annu (naši paní domácí na Naxu) a Marie si s jeptiškou nějak padly no noty. Ptala se jí totiž, jestli se v tak odlehlém místě nebojí. Jeptiška naprosto samozřejmě tvrdila, že naopak, tady přece žijeme na Prameni života, pod ochranou Bohorodičky. Museli jsme jí říct jména svá i dětí a vnoučka, aby se za nás mohla modlit. Marie se prý zase bude modlit za ni, za Alitsii. Když jsme odcházeli dolů k pláži, tak nás ještě doběhla a dávala Marii drobný dárek, dokonce svolila k pořízení fotky, kterou ovšem nezveřeňuji, nepovažuji to za slušné, byť na ní není nic „nevhodného“.

Po vykoupání v moři jsme stoupali k hlavní silnici na autobus a přitom nás minuli ti dva horochodci a rychle pokračovali po svých směrem k Chóře.

Vnitrozemí a pohled na sever ostrova

Viz článek Drsné vnitrozemí.

Poživačné rozloučení

Před poslední nocí na Anafi jsme chtěli večer posedět nahoře na Kastru, jenže tam převelice foukalo. Příjemné závětří nám nabídla terasa jedné téměř utajené hospody, skoro jako u někoho doma. Když číšník přinesl pro začátek salát, všiml jsem si, že lístečky, které jej zdobí, jsou mi nějak povědomé. Kapari! Dokonce podobného druhu, jaký jsme viděli na Roukounas. Ony totiž poupata i plody kapary nejsou zrovna levná záležitost, tak tady nakládají listy, ještě k tomu nějakého zvláštního druhu. Když jsem to s tím dobrým mužem probíral, byl natolik nadšený tím, že jsem poznal, co jím, že jako pozornost podniku přinesl ještě celou misku nakládaných listů oné vzácné rostliny. A aby toho nebylo málo, tak jsme po jídle dostali ještě glyko z jakýchsi červených bobulek, vypadalo to jako něco mezi rybízem a brusinkami, vařené v cukru, ale nebylo to nic z toho, snad cosi na způsob skalníku. Tak jsme v jednom večeru smlsli části dvou druhů zvláštních rostlin a bylo.

Na poslední den jsme si jeli užívat na Roukounas a večer pak čekali v přístavní hospodě na loď. První pozoruhodností bylo lákání paní hospodské, že jejich souzoukakia jsou nejlepší na Anafi. Netvrdila to o ničem jiném, jen o tomto mém oblíbeném jídle. Možná měla i pravdu, jak jsem pak usoudil. Druhou pozoruhodností bylo, že poté, co jsem už asi čtvrt hodiny sledoval, jak se zpod hory Kalamos postupně blíží osvětlená velká loď, mně místní štamgast od sousedního stolu strčil pod nos svůj mobil, aby mě upozornil, že loď brzy připluje. To je znak nové doby: Zatímco scholastik upřednostňoval před vlastní zkušeností autoritativní text, tedy psanou virtualitu, tak nyní je upřednostňován anonymní virtuální obraz, utvářený elektronicky, mobilně a sdíleně. Loď ovšem brzy přijela také fyzicky, takže jsme nastoupili a odpluli na Théru, myslím, že docela reálně.

 Souvisle číst: Intermezzo: ASTYPALEA

 Zpátky na obsah kapitoly ANAFI

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy:  POUŤ NA KYKLADY