Skutečnost dojmů a faktů: Porovnání verzí

Z KEROS
Přejít na: navigace, hledání
(Od pochyhbností k faktu)
(Od pochyhbností k faktu)
 
Řádka 25: Řádka 25:
  
 
[[File:Cave of Kyllini entrance Kylj452.jpg|thumb|right|[[commons: File: Cave of Kyllini entrance Kylj452.jpg|Zde se Hermés "protahoval klíčovou dírkou".]] ]]
 
[[File:Cave of Kyllini entrance Kylj452.jpg|thumb|right|[[commons: File: Cave of Kyllini entrance Kylj452.jpg|Zde se Hermés "protahoval klíčovou dírkou".]] ]]
 +
 +
[[File:Maia, Cave of Killini, Kylj465.jpg|thumb|right|[[commons: File: Maia, Cave of Killini, Kylj465.jpg|Hermovské kouzo: Hra odrážejících se světel vytvořila obraz na stalagmitu, který vypadá jako Maia, matka Hermes v jeskyni.]] ]]
  
 
Den po návratu do Prahy jsem s očekáváním marnosti zkoušel hledat na internetu – a k svému velikému překvapení jsem hned narazil na arkadia.net, tehdy úplně čerstvě spuštěné stránky patřičného okresu, kde se psalo o jeskyni jako o housce na krámě. Dokonce tam bylo i pár fotek od jeskyňářů, kteří tam krátce předtím byli. Vrcholem mého překvapení pak bylo, že jsme tam před několika dny nocovali přímo nad vchodem! V dalších letech se jeskyně dostala i na stránky renomovaných publikací, takže už vůbec nikdo nemůže mít pochyby o její existenci. O několik let později jsem k jeskyni přivedl desítky studentů od najatého autobusu, po nově udělaném pěkném a dobře značeném horském chodníčku, s pomocí čerstvě vydané „horochodecké“ mapy. Společným úsilím Arkaďanů, jeskyňářů, geografů, mě a studentů se z mytického objektu stala skutečnost, reprodukovatelně přístupné faktum. Ne vždy se takový kousek povede.
 
Den po návratu do Prahy jsem s očekáváním marnosti zkoušel hledat na internetu – a k svému velikému překvapení jsem hned narazil na arkadia.net, tehdy úplně čerstvě spuštěné stránky patřičného okresu, kde se psalo o jeskyni jako o housce na krámě. Dokonce tam bylo i pár fotek od jeskyňářů, kteří tam krátce předtím byli. Vrcholem mého překvapení pak bylo, že jsme tam před několika dny nocovali přímo nad vchodem! V dalších letech se jeskyně dostala i na stránky renomovaných publikací, takže už vůbec nikdo nemůže mít pochyby o její existenci. O několik let později jsem k jeskyni přivedl desítky studentů od najatého autobusu, po nově udělaném pěkném a dobře značeném horském chodníčku, s pomocí čerstvě vydané „horochodecké“ mapy. Společným úsilím Arkaďanů, jeskyňářů, geografů, mě a studentů se z mytického objektu stala skutečnost, reprodukovatelně přístupné faktum. Ne vždy se takový kousek povede.

Aktuální verze z 2. 4. 2019, 09:15

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování
 zkorigováno, vložit další fotky

Především půjde o problém vztahu psaného textu a krajiny, tedy skutečnosti publikované a skutečnosti zakoušené.

Poslední léto minulého tisíciletí jsem cestoval se třemi mladými učenci po Peloponésu. Kromě jiného jsme chodili po místech, která popisuje Pausaniova Cesta po Řecku. Jistě si dokážete představit, jaké příležitosti i potíže přivodí používání tak zastaralého cestopisu v roli průvodce.

Co je skutečnější?

Občas jsme se ztratili. Někdy jak na potvoru v místech, kde i v dochovaném textu Pausaniova díla byla „lacuna“ nebo „koruptela“, tedy výpadek dochování nebo nějaké porušení části textu, což novodobí editoři různě opravují a poznámkují; jindy zase různočtení starých rukopisů, která editoři pečlivě uvádějí v poznámkách a snaží se mezi nimi volit správnou verzi. Činí tak podle osvědčených filologických pravidel, která mají své dobré důvody. Nicméně v situaci, kdy mám v horském terénu jít „vlevo“ nebo „vpravo“, jsem se přimlouval spíše za zohlednění okolní krajiny a občas viditelných stop po antických stavbách než sebedůvodnějších filologických pravidel. Tím jsem ovšem riskoval pověst učence, kterou jsem u ostatních naštěstí stejně příliš neměl, protože jsem dokonce navrhoval, že bychom mohli text opravovat podle toho, co zrovna vidíme. Tak postupně vznikla zvláštní „hra na skutečnost“.

Jeden z mladých učenců se vžil do role, že skutečné je to, pro co se najde písemný doklad v antickém díle, nebo co je publikované v seriózním nakladatelství nebo v impaktovaném časopise.
Pro druhého bylo skutečné to, co se dá najít na webu, ale všímal si i nejrůznějších jiných detailů.
Třetí zase říkal, že skutečnost je zapeklitá, a nejlíp by ji odhalilo ústní svědectví místních lidí, kteří to tu znají.
Já dával přednost tomu, co kolem sebe vidím, občas ještě i s tím, co nějak tuším, i když se samozřejmě mohu mýlit. Zastával jsem tedy – platónsky řečeno – pouhé mínění, že skutečnost je smyslově dostupná, někdy dokonce dostupná i pouhému pocitu, byť se značným rizikem.

Problém se vyhrotil při dlouhém a marném hledání jeskyně Hermova narození v pohoří Kylléné. Horu Vydlabané želvy jsme našli rychle, ale pak jsme za soumraku bloudili na strmém hřebeni. Pausaniás popisuje v tomto pohoří kdejakou kuriozitu, ale o Hermově jeskyni se vůbec nezmiňuje. Nejstarším písemným pramenem o ní je „homérský“ Hymnus na Herma, určitě z doby dlouho před Pausaniem, i když o jeho přesnější dataci planou mezi učenci spory. Jinak těch písemných dokladů moc není, vlastně o žádném jiném, který by nebyl závislý na tom hymnu, nevím; hlavně se prý nenajdou v „sekundární literatuře“, tedy v dílech učenců 19. a 20. století.

Přítomný mladý učenec vyhrotil své pochybnosti o smyslu našeho úsilí slovy: „Marně hledáme pouhý výplod mythopoiése anonymního autora pseudo-homérského Hymnu na Herma. Kdyby ta jeskyně existovala, byl by o tom přesný doklad v některé adekvátní publikaci, prostudoval jsem je.“
Druhý s ním částečně souhlasil, neboť na webu při svých přípravách na cestu nic nenašel; přece jenom však upozorňoval na to, že podle slov oné staré básně se Hermés do svého paláce „protahoval jako klíčovou dírkou“, takže klidně můžeme stát u ní a nevidět ji; navíc, že Hermés je známý šibal, který se zjevuje nejspíš za soumraku, tedy doslova obskurně.
Třetí varoval před ukvapenými soudy, ba dával opatrně najevo sympatie s mým tušením, že někde velice blízko ta jeskyně je. Jeho naděje vzrostla ve chvíli, kdy jsme za soumraku potkali pastýře, který o jeskyni dobře věděl a poradil nám cestu k ní. Jenže ta cesta nebyla schůdná, aspoň ne pro nás a skoro potmě. Když jsme po marném hledání usínali ve spacácích pod volnou oblohou, vysoko v Kyllénských horách, rekapitulovali jsme si své výkladové pozice, na kterých každý z nás setrval.

Od pochyhbností k faktu

Den po návratu do Prahy jsem s očekáváním marnosti zkoušel hledat na internetu – a k svému velikému překvapení jsem hned narazil na arkadia.net, tehdy úplně čerstvě spuštěné stránky patřičného okresu, kde se psalo o jeskyni jako o housce na krámě. Dokonce tam bylo i pár fotek od jeskyňářů, kteří tam krátce předtím byli. Vrcholem mého překvapení pak bylo, že jsme tam před několika dny nocovali přímo nad vchodem! V dalších letech se jeskyně dostala i na stránky renomovaných publikací, takže už vůbec nikdo nemůže mít pochyby o její existenci. O několik let později jsem k jeskyni přivedl desítky studentů od najatého autobusu, po nově udělaném pěkném a dobře značeném horském chodníčku, s pomocí čerstvě vydané „horochodecké“ mapy. Společným úsilím Arkaďanů, jeskyňářů, geografů, mě a studentů se z mytického objektu stala skutečnost, reprodukovatelně přístupné faktum. Ne vždy se takový kousek povede.

 Souvisle číst: v typickém případě Význam detailů a okrajových témat
 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU