Použité mýty: Porovnání verzí

Z KEROS
Přejít na: navigace, hledání
(Mytologie a mytografie)
Řádka 45: Řádka 45:
 
Problémy bývají už při výkladu tak standardního textu, jakým je Hésiodova Theogonie. Někdy bývá chápaná jako popis stvoření světa, ale ten byl už předtím a bohové jej pouze proměňují k obrazu svému. Občas se Hésiodovo schéma tří generací bohů zaměňuje za dějinný pohled na řecké náboženství. Hlavně se však zapomíná se na nultou generaci, tedy na Chaos a pak ještě Noc. Právě tyto mocnosti v pozici „na počátku“ rození přece tolik pohoršovaly Aristotela.
 
Problémy bývají už při výkladu tak standardního textu, jakým je Hésiodova Theogonie. Někdy bývá chápaná jako popis stvoření světa, ale ten byl už předtím a bohové jej pouze proměňují k obrazu svému. Občas se Hésiodovo schéma tří generací bohů zaměňuje za dějinný pohled na řecké náboženství. Hlavně se však zapomíná se na nultou generaci, tedy na Chaos a pak ještě Noc. Právě tyto mocnosti v pozici „na počátku“ rození přece tolik pohoršovaly Aristotela.
  
Staré alternativy za Hésioda většinou tradičně označujeme jako mytografie, i když v antice to byli spolu s nejstarší epikou prostě „theologové“. Za pozornost stojí, že tuto kategorii zvýraznil Aristotelés, když překvapivě pochválil značně extravagantního mytografa (a muže božího) Ferekyda za to, že u něho na počátku stojí něco rozumného (''Metaphysica'' 1091b8, viz) (http://www.fysis.cz/presokratici/myth/Ferek.htm#A). Aristotelés nemá na mysli „začátek“, nýbrž arché v tom smyslu, jaký sám zavedl, tedy princip existence.
+
Staré alternativy za Hésioda většinou tradičně označujeme jako mytografie, i když v antice to byli spolu s nejstarší epikou prostě „theologové“. Za pozornost stojí, že tuto kategorii zvýraznil Aristotelés, když překvapivě pochválil značně extravagantního mytografa (a muže božího) [http://www.fysis.cz/presokratici/myth/Fer.htm Ferekyda] za to, že u něho na počátku stojí něco rozumného, totiž Zeus a ne Chaos nebo noc (''Metaphysica'' 1091b8, viz). Aristotelés nemá na mysli „začátek“, nýbrž arché v tom smyslu, jaký sám zavedl, tedy princip existence.
  
 
Často zaměňujeme rovinu mýtu s rovinou mytologie nebo mytografie, tedy s už nějak literárně zpracovaným a myšlenkově učesaným převyprávěním nebo i výkladem. Takovému převyprávění příběhu hrozí, že často akcentuje vše nedůležité (podobně jako Biblická dějeprava).
 
Často zaměňujeme rovinu mýtu s rovinou mytologie nebo mytografie, tedy s už nějak literárně zpracovaným a myšlenkově učesaným převyprávěním nebo i výkladem. Takovému převyprávění příběhu hrozí, že často akcentuje vše nedůležité (podobně jako Biblická dějeprava).

Verze z 26. 6. 2019, 07:08

 stránka ve vývoji

Použité mýty

Pro Klasické rozhovory 2019


Na řecké mýty odkazujeme s takovou samozřejmostí, že si často málo uvědomuje velice nepřímý charakter většiny našich pramenů ve vztahu k živému mýtu.

Problém přístupu k autentickému mýtu v řeckém náboženství

Až na výjimky potkáváme „jen“ použití mytických motivů, a to jak v literatuře (především v epice a tragédii), tak ve výtvarném umění. V homérských eposech potkáváme krom líčení základního příběhu hrdinů také narážky na obecnější mýty o božských dějích. To jsou nejstarší textové prameny pro naše poznání řeckého náboženství. Přibližně od 7. století před n. l. se mytické scény také běžně objevují ve vázové malbě. V téže době se také objevují první snahy po nějaké výkladové standardizaci řeckých mýtů, v typickém případě výběrem z řady existujících verzí a utříděním podle nějaké osnovy. Nejznámějším takovým textem je Hésiodova Theogonie, s konceptem tří generací bohů. Od 6. století před n. l. se objevují jak interpretace tradičních mýtů, tak i jejich první racionální kritika, většinou z pozic principu aktualismu.

Pod dojmem křesťanství a podobných náboženství občas zapomínáme, že řecké náboženství nemá žádné posvátné spisy sensu stricto, žádný kanonický text. (Homérské eposy se do trochu podobné pozice dostávají až v pozdním novoplatonismu, asi pod dojmem z křesťanství.) Roli „učitelů náboženství“ zastávají básníci a věštci, a to díky inspiraci, přesněji: enthúsiasmu. Jak bychom tedy mohli mít v rukou text autentického řeckého mýtu?

Mythos

Řecké slovo mythos znamená vyprávění, příběh. V některých kontextech může být synonymem slova logos, v jiných zase jeho opozitem. Současné mediální užití tohoto slova (např. od mýtu k faktům) vyrůstá z latinské tradice (mýtus je fabula) a z dědictví pozitivismu ve školství 19. a 20. století. Řekové to vnímali jinak, řecké náboženství je eumytické. Proto předesílám tři z řady definic mýtů, které v průběhu 20. století podali religionisté, a to chronologicky:

Rudolf Otto: Mýtus je manifestace posvátného slovem.

(Musíme však vědět, co je to to posvátno, a shodnout se na tom.)

Mircea Eliade: Mýtus je vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor.

(Stejný problém, i když navíc vtipně upozorňuje na exemplární charakter. V Česku asi nejpopulárnější definice. Rizikem je ovšem nutkání k zaměření na mýty o vzniku světa nebo lidí, tedy k pohledu na jiná náboženství židokřesťanskou optikou.)

Gerardus van der Leeuw: Mýtus je slovní stránka rituálu.

(Asi nejužší, tedy nejjednoznačnější definice, navíc bez dalších problémů; co považujeme rituál, na tom se docela shodneme.)

Máme tedy před sebou text mýtu, když čteme Homéra nebo Hésioda? Podle Otty i Eliadeho by to málem vypadalo, že ano, alespoň při dostatečně širokém pojetí „posvátna“; dokonce je řeč o vzorové (pra)minulosti. Není to však tak jednoduché, což ostře ukáže Leeuuwovo pochopení, neboť nejsme v kontaktu s rituálem, nanejvýše velice zprostředkovaně, vyprávěním příběhů, které souvisejí s těmi zpívanými při rituálu. Ty ovšem málo známe. Možná nejblíž k nim mají tzv. Homérské hymny, alespoň jejich starší vrstva. Navíc bychom se neměli spokojit s tichou četbou dle zvyku intelektuálů, ale zpívat a v některých případech dokonce inscenovat obřad, co je samozřejmě problém.

Zajímavým problémem otevírají klasické tragédie, neboť na jedné straně jde o sekundárně básnicky zpracovaná mytická témata, často ze starší epiky, na druhé straně je divadlo ještě pořád v nějakém smyslu součástí rituálu, byť už se od něj postupně vzdaluje – a divadelní zážitek sám o sobě zpřítomňuje, dokonce i dnes.

Mytologie a mytografie

Teď půjde o textová svědectví v podobě záměrného zpracování mýtů do souvislého a poměrně jednotného příběhu, který jen občas pracuje s pluralitou verzí. (Například když Erós je současně primordiální božstvo i rozverný synek Afrodíty, která sama je především dcerou Úrana a moře, ale také dcerou Dia a Dioné.)

Problémy bývají už při výkladu tak standardního textu, jakým je Hésiodova Theogonie. Někdy bývá chápaná jako popis stvoření světa, ale ten byl už předtím a bohové jej pouze proměňují k obrazu svému. Občas se Hésiodovo schéma tří generací bohů zaměňuje za dějinný pohled na řecké náboženství. Hlavně se však zapomíná se na nultou generaci, tedy na Chaos a pak ještě Noc. Právě tyto mocnosti v pozici „na počátku“ rození přece tolik pohoršovaly Aristotela.

Staré alternativy za Hésioda většinou tradičně označujeme jako mytografie, i když v antice to byli spolu s nejstarší epikou prostě „theologové“. Za pozornost stojí, že tuto kategorii zvýraznil Aristotelés, když překvapivě pochválil značně extravagantního mytografa (a muže božího) Ferekyda za to, že u něho na počátku stojí něco rozumného, totiž Zeus a ne Chaos nebo noc (Metaphysica 1091b8, viz). Aristotelés nemá na mysli „začátek“, nýbrž arché v tom smyslu, jaký sám zavedl, tedy princip existence.

Často zaměňujeme rovinu mýtu s rovinou mytologie nebo mytografie, tedy s už nějak literárně zpracovaným a myšlenkově učesaným převyprávěním nebo i výkladem. Takovému převyprávění příběhu hrozí, že často akcentuje vše nedůležité (podobně jako Biblická dějeprava).

V novověku je pak krom rozmachu novodobých mytologií pozoruhodné také přeznačování některých řeckých mýtů (zčásti Prométheus, hlavně Sísyfos), ale to by bylo už jiné téma.

Zobrazování mytických postav a scén v řecké antice

Řecké sochy a především vázové malby znáte mnozí z vás lépe než já. Proto chci jenom upozornit na některé souvislosti: Zobrazování mytických motivů se objevuje v přibližně stejné době jako první psané mytologie. Samozřejmě, že i v zobrazeních brzy dochází k jakési standardizaci. Je to jen vliv psaných mytologií nebo také vzájemné zpětnovazební působení?

Typický časový průběh: napřed kvůli stylizaci obtížně identifikujeme, pak archaická „nadčasová“ estetizace, dál vydělení „umění“ jako kulturní kategorie v klasické době, nakonec formalizace atributů jinak totálně antropomorfních figur. Svébytným problémem je zobrazování mytologických motivů v novověku. Často jen záminka k možnosti zobrazovat nahé postavy. V 19. a 20. století je krom vzácných výjimek nápadný úpadek formálně blízký krizi zobrazování tradičně křesťanských témat, hlavní proudy výtvarného výrazu už jdou jinudy, byť se některé starými zdroji inspirují, v silných případech spíše volně.

Chvilka s reklamou

Fotoalba řeckých bohyň, bohů a héroů v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons: https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Greek_deities

Viz taky prezentace k přednášce Prométheus, Epimétheus a Hermés pro Ekologické dny v Olomouci, na doméně www.keros.cz http://142521.w21.wedos.ws/domains/keros.cz/index.php?title=Prom%C3%A9theus,_Epim%C3%A9theus_a_Herm%C3%A9s


Zdeněk Kratochvíl
Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK


Zpátky na hlavní stránku