Maroulas: Porovnání verzí

Verze z 16. 6. 2019, 12:55

stránka ve vývoji

Mezolitické sídliště Maroulas

Mezolitických lokalit není v Řecku mnoho. Většina slavných míst zde začíná neolitem a pořádný rozkvět zažije až v době bronzové. O to zajímavější je, když potkáme místo, kde mezolitická kultura provedla zásadní materiálovou inovaci, totiž zatím alespoň částečný přechod od používání pazourku (resp. místního křemene) k využití obsidiánu. Takové místo je právě na Kythnu, na severovýchodě ostrova. Navíc je to místečko tuze pohledné a příjemné, včetně možnosti koupání na plážičce, takže je ocení nejen zarytí milovníci dávné minulosti. Ještě k tomu je pouhý kilometr od severního okraje oblíbené (až příliš) lázeňské obce Loutra. Jenom škoda, že je to všechno tak maličké, ale to patří k povaze místa.

Když lázně opustíme po silničce směrem na sever, kolem zbytků historického průmyslu, tak nejprve malinko vystoupáme k pěkné vyhlídce, pak se silnička promění v cestu. Ta nás provede kolem zátoky Schinari (Schoinari) s pláží a zamíří dál, do méně osídlených končin ostrova, pořád kousek nad mořem, nejprve směrem na východ. Chvíli to vypadá na výlet do pustiny, zdobené různobarevnými břidlicemi, bodláky a výhledy na moře, ale hned za první zatáčkou vlevo (tedy na sever) se otevře výhled na náš cíl.

Přísně vzato se místní jméno Maroulas nejspíš váže k nedaleké zátoce nebo k pastýřské usedlosti nad ní. Jižní břeh této zátoky je vymezen maličkým poloostrovem, a právě na něm bylo ono význačné mezolitické sídlo. Přibližně uprostřed skoro kruhové plochy poloostrůvku najdeme i zřetelné stopy po práci archeologů a kousíček severně od nich i něco kamenů, které asi patřily k územnímu rozvrhu sídla. Žádná kamenná stavba zde však nestála. (Archeologický výkop, ukončený asi roku 2006, nebyl zajištěn dřevěným bedněním, jak bývalo dříve obvyklé, ale tak, že byl vyložen stavební izolační fólií a pak zahrnut zeminou, spíše tedy kamením. Člověk si chvíli není jistý, jestli to není smeťák. Škoda.)

Co a odkud sem ty lidi přilákalo (nebo odkud je kdo vyhnal), není jasné. O možnostech neolitické mořeplavby nemám představu. Nejbližším místem pevniny je mys Súnion (Sounion), vzdušnou čarou je k němu 50 km a v půli cesty je ostrov Keós (Kea, Tzia). Blázni to dnes v létě jezdí i na kajaku, a pokud nemají smůlu na počasí, tak to prý většinou přežijí. Je tu obávaný mořský proud Cavo d’ Oro. Další obtíží je, že ač tyto ostrovy nejsou nijak hornaté (zvláště na kykladské poměry), tak většinu pobřeží tvoří skály omlácené od příboje.

Co o těch lidech víme? Podle radiouhlíkové datace řady pozůstatků bylo místo obydlené v době od přibližně 9 tisíc let do 8600 před n. l. Kostry z hrobů prý ukazují na dost gracilní konstituci těchto lidí, na kavkazský nebo východomediteránní typ. Vypadají tedy velice podobně jako pozdější Kyklaďáci slavné rané doby bronzové, vlastně i jako většina dnešních obyvatel Kyklad. Z toho ovšem neplyne žádný důkaz kontinuity, jen ta podobnost, která je sama o sobě zajímavá. Bydleli zde v kruhových chýších nebo stanech, cosi mezi menší jurtou a indiánským týpím. Asi polovinu jejich potravy tvořily ryby, případně i jiné plody moře. To vysvětluje volbu místa. Navíc si tehdy ještě mohli volně vybrat něco pěkného a nutno říct, že měli dobrý vkus. Lovili jednak pobřežní ryby, raději prý ty větší z nich, tak i sezónní, migrující druhy, které konzervovali. Vedle toho lovili hlavně divoká prasata, to zajímavě koresponduje s kultem prasátek na Kykladách rané doby bronzové, tedy o 6 tisíc let později, ale taky zajíce, dokonce i lišky a kuny. Kamenná drtidla ukazují na zpracování divoce rostoucích obilovin. Tím i některými dalšími znaky se jeví jako vzdálení a chudší příbuzní o něco starší (epipaleolitické) kultury Natúfien v oblasti Syrie a Plalestiny. Společným rysem je ostrůvkovité zakládání na budoucí výdobytky neolitu, i když o nějakém alespoň přechodném pěstování obilnin se v Maroulas doklady nenašly. Podobně je tomu s pečením chleba.

Dalším zvláštním znakem obyvatel Maroulas je využití obsidiánu. Mohlo to být z nouze o kvalitní pazourek (je tu zastoupen jen několika procenty nástrojů), nejčastěji používali místní křemen a dokonce křišťál. Obsidián byl použit na 17% nástrojů. Je to obsidián z ostrova Mélu, k němuž to je vzdušnou čarou 80 km na jih, přes Serifos, Sifnos a Kimolos. (Ještě vzdálenější dopravu obsidiánu z Mélu potřebovali o tisíc let později, skoro koncem mezolitu, lidé sídlící v tzv. Kyklopově jeskyni na ostrově Gioura v Severních Sporadách. Ti žili 300 km severně od Mélu, vzdušnou čarou, a po moři to měli ještě dál a přímo skrz Cavo d’ Oro. Byli velice podobní, vedle obsidiánu ovšem měli tamní pazourek a o něco menší podíl ryb v potravě.)

Obsidiánová industrie se dostala na Kyklady relativně pozdě, vždyť i na jihovýchodním Slovensku se našla už v pozdním paleolitu (nepříliš kvalitní obsidián z místních zdrojů), nemluvě o východní Asii. (Do českých zemí se bohužel, pokud vím, nedostala.) A jen těžko může někdo předpokládat kontinuitu od dění v Maroulas po slávu Kyklad rané doby bronzové. Přesto je zajímavé, že také díky kvalitním a velice bohatým zdrojům obsidiánu na Mélu a se relativně maličké Kyklady z naprostého zapadákova postupně staly na dlouhou epochu jedním z hlavních center nejen velice precizní obsidiánové industrie, ale obecné kulturní úrovně, kterou vidíme na užitkových předmětech a výtvarných (nejspíš náboženských) dílech od konce neolitu do konce rané doby bronzové. To je pro egejský prostor symptomatické a bude se to ještě opakovat: Napřed se přijmou novinky obvyklé ve velkých světových kulturách, časem se pak vytvoří vlastní a velice specifická vysoká kultura, která se může směle poměřovat s výdobytky největších říší. Sídlo v Maroulas je pro nás vzpomínkou na jeden z prvních krůčků tímto směrem.

 Souvisle číst: (vyčkejte, teprve ve výstavbě)

 Zpátky na obsah kapitoly KYTHNOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY