Ještě k původu filosofie (A co z toho plyne?): Porovnání verzí

Verze z 24. 10. 2019, 22:11

Ještě k původu filosofie (A co z toho plyne?)

Pro katedrový seminář 25. 10. 2018

Bude to málem typický ještěk, dokonce bude obsahovat ještěk k ještěku, totiž k mé přednášce Čemu říkat filosofie, pokud o to máme stát? pro letošní Letní filosofickou školu ve Štěkni, při které jsem notoricky vykládaná falza o původu filosofie obohatil o Hippokratovu kritiku filosofie a Nietzscheho kritiku platónské a vůbec scholastické tradice.

Představím kousíček své knihy Alternativy (dějin) filosofie (Pavel Mervart, prý pro leden 2020) a jedním vrzem snad taky vyrovnání s mohutnou leč nejednoznačnou inspirací od Zdeňka Neubauera.

Dvě varování

Agatha Christie, Farářova dcera:

„Slova jsou náramně ošidná věc, často moc dobře znějí, ale znamenají pravý opak toho, co si člověk myslí, že jimi říká.“

Máme spoustu pěkně znějících slov, nejen pravda a láska, ale taky dobro, duše, výchova, dokonce i filosofie. Taky celá slovní spojení: bylo dokázáno, vyřešit problémy, nezávislý soud, řádně zvolení... Snadno se stávají nálepkami pro iluze, dokonce hesly k manipulaci. Mohlo by to dopadnout jako u některých sofistů a Václava Bělohradského: „Nezáleží na to, co to je, ale jak se to nazve.“ Muchomůrku hlízovitou alias zelenou bych nerad pozřel i po jejím dalším přejmenování.

Každá parta má svou terminologii, parta filosofů taky. Každá parta je zaběhlá ve svých samozřejmostech, říká jim „hodnoty“, a diví se, když je někdo nesdílí.

Iluze a hesla volají po přinejmenším dekonstrukci, když ne po práci s kladivem po Lúkianově vzoru.

Andrej (Nikolaj) Stankovič:

„Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce.“

Ad ZN, jinak a díky ZN

„Filosofie není záležitostí nějakých ‚systémů‘, nýbrž věcí samotné kultury myšlení...“ – Zdeněk Neubauer v Listech o biologii, s. 302.

„Důležité však je podávat filosofii ne jako hypotézy o světě, nýbrž jako způsoby vidění světa: teprve tato různá vidění, chápání světa (tj. různé ontologie) mohla formulovat a klást konkrétní (ontické) otázky.“ (Tamtéž, s. 300.)

Na tohle by asi nebyl potřeba zrovna Zdeněk N., ale já to při své nevzdělanosti mám od něho. Hned si však (s omluvou Zdeňkovi) všímám čertova kopýtka: Ten druhý citát má v závorkách Zdeňkovy vysvětlivky, které smysl věty dost nadbytečně tlumočí v Heideggerově terminologii. Teď nechci nasazovat proti Mysliteli, ale proti samozřejmosti „ontologie“. Někomu se oněmi vysvětlivkami téma objasní, jinému naopak. Zdeněk N. byl doma v tradici, výklad tématu pro něho byl výkladem uchopení v tradici. Mně je „úpadku humanitní vzdělanosti“ líto mnohem míň, spíš jenom hledám několik pokladů v dědictví, jehož většinu bývá bohužel lepší zavčas vyhodit (většinu filosofické tradice od klasické doby po nedávnou).

Jednoznačně inspirativní je ovšem tohle dědictví ZN:

„Posláním filosofie není vyslovovat hypotézy o nepoznatelném nebo dosud nepoznaném, ale integrovat obé: narativní a deduktivní myšlení, starat se o vztah mezi oběma rovinami zkušenosti.“ (Tamtéž, s. 300.)

Dotyčné ainigma jsem si vyvěštil tak, že filosofie není věda (natož humanitní), nýbrž svébytný diskurz v prostoru mezi vědeckým a mimovědeckým chápáním světa. Tím mimovědeckým nemyslím „nevědecký“ v pejorativním smyslu („pavědecký“), ale veškerou fungující orientaci a porozumění mimo rámec vědecké metody: předvědecky, umění, někdy i náboženství (pokud si nehraje na vědění)... Věda není strašidlo, byť se jí část filosofů podřizuje a část s ní zbytečně bojuje nebo ji ponižuje. (S náboženstvím je to stejné.) Věda je ještě nevděčnější dcerou mýtu než filosofie.

Pro varování něco o tradici pythagorejské společnosti

Pythagorejská společnost se dělila na esoterní učedníky a exoterní posluchače. Pouze členové vnitřního okruhu školy, tedy esoterici, měli přístup k mathématům, tedy k nauce, proto byli nazýváni matematici. Vnější okruh školy tvořili exoterici, patrně mnohem četnější, pouzí posluchači (akusmatici) mravoličných pravidel, doslova „zaslechnutých“ výroků Pythagorových. Esoterici se tedy zabývali vědou, zatímco exoterici pověrami spjatými s kázáním zakladatele. Mezi typicky esoterní nauky patřila matematika a astronomie. Pythagorás sám byl muž boží, takže také zázračně uzdravoval, levitoval a bilokoval, což zůstalo mimo možnosti dokonce i esoteriků. Prý si velice potrpěl na náležité rozčleňování společnosti v každém ohledu. Uvnitř pěstovali vědu, a kdo ví, co ještě, zatímco vnější působení bylo orientované zvlášť na mládež, zvlášť na muže, na ženy, na seniory (viz A 8a). Byla to patrně nejstarší propracovaná hodegetika, tedy systematické vedení života lidí prostřednictvím kázání a další pastorace, což později ruské pravoslaví zná jako duševodstvo, v ateizované podobně odtud vzešel rukovoditěl, v nejděsivější podobě političeskij rukovoditěl, neboli politruk.

Hodnostáři leckteré církve i PR manažeři stran a hnutí mohou jen tiše závidět, jak se zástupy nadšenců hrnuly k Pythagorovi. On dovedl promluvit přesně do duše. Mnozí lidé se rádi nechají povodit. „Hloupý člověk se rád nechává vychovávat (resp. rozechvívá) každou řečí“ (Hérakleitos B 87). Hérakleitos (B 81) považoval takovéto řečnictví za podvod a Pythagoru za „vůdce podvodníků“ – a posměváček Xenofanés (B 7) ve vtipně vymyšleném akúsmatu zesměšnil nauku o hlasu duše a o jejím převtělování.

O pohasínání chlapců

aaa

A teď vážně: Jak vznikla filosofie?

aaa

A co z toho plyne?

aaa

Čemu říkat filosofie, pokud o to máme stát?

aaa

Zdeněk Kratochvíl

Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK

Zpátky na hlavní stránku