Ještě k původu filosofie (A co z toho plyne?): Porovnání verzí

Aktuální verze z 24. 10. 2019, 22:33

Ještě k původu filosofie (A co z toho plyne?)

Pro katedrový seminář 25. 10. 2018

Bude to málem typický ještěk, dokonce bude obsahovat ještěk k ještěku, totiž k mé přednášce Čemu říkat filosofie, pokud o to máme stát? pro letošní Letní filosofickou školu ve Štěkni, při které jsem notoricky vykládaná falza o původu filosofie obohatil o Hippokratovu kritiku filosofie a Nietzscheho kritiku platónské a vůbec scholastické tradice.

Představím kousíček své knihy Alternativy (dějin) filosofie (Pavel Mervart, prý pro leden 2020) a jedním vrzem snad taky vyrovnání s mohutnou leč nejednoznačnou inspirací od Zdeňka Neubauera.

Dvě varování

Agatha Christie, Farářova dcera:

„Slova jsou náramně ošidná věc, často moc dobře znějí, ale znamenají pravý opak toho, co si člověk myslí, že jimi říká.“

Máme spoustu pěkně znějících slov, nejen pravda a láska, ale taky dobro, duše, výchova, dokonce i filosofie. Taky celá slovní spojení: bylo dokázáno, vyřešit problémy, nezávislý soud, řádně zvolení... Snadno se stávají nálepkami pro iluze, dokonce hesly k manipulaci. Mohlo by to dopadnout jako u některých sofistů a Václava Bělohradského: „Nezáleží na to, co to je, ale jak se to nazve.“ Muchomůrku hlízovitou alias zelenou bych nerad pozřel i po jejím dalším přejmenování.

Každá parta má svou terminologii, parta filosofů taky. Každá parta je zaběhlá ve svých samozřejmostech, říká jim „hodnoty“, a diví se, když je někdo nesdílí.

Iluze a hesla volají po přinejmenším dekonstrukci, když ne po práci s kladivem po Lúkianově vzoru.

Andrej (Nikolaj) Stankovič:

„Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce.“

Ad ZN, jinak a díky ZN

„Filosofie není záležitostí nějakých ‚systémů‘, nýbrž věcí samotné kultury myšlení...“ – Zdeněk Neubauer v Listech o biologii, s. 302.

„Důležité však je podávat filosofii ne jako hypotézy o světě, nýbrž jako způsoby vidění světa: teprve tato různá vidění, chápání světa (tj. různé ontologie) mohla formulovat a klást konkrétní (ontické) otázky.“ (Tamtéž, s. 300.)

Na tohle by asi nebyl potřeba zrovna Zdeněk N., ale já to při své nevzdělanosti mám od něho. Hned si však (s omluvou Zdeňkovi) všímám čertova kopýtka: Ten druhý citát má v závorkách Zdeňkovy vysvětlivky, které smysl věty dost nadbytečně tlumočí v Heideggerově terminologii. Teď nechci nasazovat proti Mysliteli, ale proti samozřejmosti „ontologie“. Někomu se oněmi vysvětlivkami téma objasní, jinému naopak. Zdeněk N. byl doma v tradici, výklad tématu pro něho byl výkladem uchopení v tradici. Mně je „úpadku humanitní vzdělanosti“ líto mnohem míň, spíš jenom hledám několik pokladů v dědictví, jehož většinu bývá bohužel lepší zavčas vyhodit (většinu filosofické tradice od klasické doby po nedávnou).

Jednoznačně inspirativní je ovšem tohle dědictví ZN:

„Posláním filosofie není vyslovovat hypotézy o nepoznatelném nebo dosud nepoznaném, ale integrovat obé: narativní a deduktivní myšlení, starat se o vztah mezi oběma rovinami zkušenosti.“ (Tamtéž, s. 300.)

Dotyčné ainigma jsem si vyvěštil tak, že filosofie není věda (natož humanitní), nýbrž svébytný diskurz v prostoru mezi vědeckým a mimovědeckým chápáním světa. Tím mimovědeckým nemyslím „nevědecký“ v pejorativním smyslu („pavědecký“), ale veškerou fungující orientaci a porozumění mimo rámec vědecké metody: předvědecky, umění, někdy i náboženství (pokud si nehraje na vědění)... Věda není strašidlo, byť se jí část filosofů podřizuje a část s ní zbytečně bojuje nebo ji ponižuje. (S náboženstvím je to stejné.) Věda je ještě nevděčnější dcerou mýtu než filosofie.

Pro varování něco o tradici pythagorejské společnosti

Pythagorejská společnost se dělila na esoterní učedníky a exoterní posluchače. Pouze členové vnitřního okruhu školy, tedy esoterici, měli přístup k mathématům, tedy k nauce, proto byli nazýváni matematici. Vnější okruh školy tvořili exoterici, patrně mnohem četnější, pouzí posluchači (akusmatici) mravoličných pravidel, doslova „zaslechnutých“ výroků Pythagorových. Esoterici se tedy zabývali vědou, zatímco exoterici pověrami spjatými s kázáním zakladatele. Mezi typicky esoterní nauky patřila matematika a astronomie. Pythagorás sám byl muž boží, takže také zázračně uzdravoval, levitoval a bilokoval, což zůstalo mimo možnosti dokonce i esoteriků. Prý si velice potrpěl na náležité rozčleňování společnosti v každém ohledu. Uvnitř pěstovali vědu, a kdo ví, co ještě, zatímco vnější působení bylo orientované zvlášť na mládež, zvlášť na muže, na ženy, na seniory (viz A 8a). Byla to patrně nejstarší propracovaná hodegetika, tedy systematické vedení života lidí prostřednictvím kázání a další pastorace, což později ruské pravoslaví zná jako duševodstvo, v ateizované podobně odtud vzešel rukovoditěl, v nejděsivější podobě političeskij rukovoditěl, neboli politruk.

Hodnostáři leckteré církve i PR manažeři stran a hnutí mohou jen tiše závidět, jak se zástupy nadšenců hrnuly k Pythagorovi. On dovedl promluvit přesně do duše. Mnozí lidé se rádi nechají povodit. „Hloupý člověk se rád nechává vychovávat (resp. rozechvívá) každou řečí“ (Hérakleitos B 87). Hérakleitos (B 81) považoval takovéto řečnictví za podvod a Pythagoru za „vůdce podvodníků“ – a posměváček Xenofanés (B 7) ve vtipně vymyšleném akúsmatu zesměšnil nauku o hlasu duše a o jejím převtělování.

O pohasínání chlapců

Jde teď jen o veselý příklad Platónova literárního stylu, naštěstí v místě, z něhož díky znalosti kontextů nikdo žádné nesmysly nevyvinul, takže se můžeme s příjemným nadhledem poučit.

Krom nejméně stovky Hérakleitových pravých zlomků a řady nápodob se dochovaly taky referáty o něm a jeho nauce. Vedle obvyklých doxografických drbů a několika peripatetických dezintepretací je mezi nimi i řada velice zajímavých postřehů, od Platóna, přes stoiky, po střední platoniky. Můžeme si dokonce učinit představu, jak takové referáty vznikaly, třeba jak se z vtipné narážky časem stane naukový kánon. Jindy nevíme, k čemu v textu se zachovaný výklad vztahoval. Díky šťastné kombinaci zachovaných fragmentů Hérakleitova spisu a jejich sekundárnímu použití u Platóna můžu uvést očividný příklad. Aspoň uvidíme, jak detailně Platón Hérakleitův spis znal – a jak s ním zacházel po svém a zvesela.

Hérakleitos krom jiného napsal (B 6): „Slunce je nejen každý den nové, ale (ustavičně) vždy nové.“ Dále psal o dotýkání se světla ve smyslu zažehování lampičky i vztahu mezi bdícím a spícím (B 26) a také o pohasínání a opětovném rozněcování vždy-živého ohně (B 30), tedy energie kosmu, vztahu mnohosti a jednoty. Platón to vtipně shrnul v duchu pochopení filosofie jako totálně sublimované výchovné homoerotiky, samozřejmě odtělesněné (Ústava VI,11; 497e9-498b):

„Ti, kdo se (filosofie) vůbec dotýkají, jsou chlapci... ke stáru pak kromě několika málo pohasínají mnohem více než Hérakleitovo Slunce, jenže se už znovu nevzněcují.“

Docela zábavná je představa, jak bychom to filosoficky vykládali, kdyby se nezachovala zmiňovaná místa Hérakleitova spisu.

A teď vážně: Jak vznikla filosofie?

Diogenés Laertios, Životy filosofů I, 12:

Φιλοσοφίαν δὲ πρῶτος ὠνόμασε Πυθαγόρας καὶ ἑαυτὸν φιλόσοφον, ἐν Σικυῶνι διαλεγόμενος Λέοντι τῷ Σικυωνίων τυράννῳ ἢ Φλιασίων, καθά φησιν ῾Ηρακλείδης ὁ Ποντικὸς ἐν τῇ Περὶ τῆς ἄπνου• μηδένα γὰρ εἶναι σοφὸν [ἄνθρωπον] ἀλλ᾿ ἢ θεόν. θᾶττον δὲ ἐκαλεῖτο σοφία, καὶ σοφὸς ὁ ταύτην ἐπαγγελλόμενος, ὃς εἴη ἂν κατ᾿ ἀκρότητα ψυχῆς ἀπηκριβωμένος, φιλόσοφος δὲ ὁ σοφίαν ἀσπαζόμενος.

„Pythagorás byl první, kdo použil slovo filosofie a sebe nazval filosofem, když v Sikyónu rozprávěl s Leontem, tyranem v Sikyónu nebo ve Fliúntu, jak praví Hérakleidés Pontský ve spise O mrtvé ženě. Nikdo [z lidí] totiž není moudrý, nýbrž jen bůh. Filosofie se nejprve nazývala moudrost (sofia) a mudrcem (sofos) se nazýval ten, kdo se jí pořádně zabýval; tedy člověk, o němž se mělo za to, že došel vrcholné úrovně duše. Filosofem pak nazýváme toho, kdo se s láskou (filia) oddává moudrosti.“

Je tenhle odstavec falzum? Obsah je sice pěkný až líbivý nesmysl, jenže je řádně uvedený jako citát z obskurního dílka o vzkříšení mrtvé ženy, kterému šlo o oslavu Pythagory všemi prostředky. Varující je už popsaná Pythagorova pokora, když v jiných akúsmatech se nerozpakuje naznačovat vyšší než lidské ambice, o zlatím stehnu nemluvě. Rétorická stylizace do pouhého služebníka nějaké ideje je typickým trikem náboženských blouznivců i nebezpečných ideologů, pěkně zní. Pěkné je i slovo filosofie. Použil je jako první Pythagoras v rozmluvě s Leontem? Těžko. Ještě víc než století po tom slově není ani vidu ani slechu, ale „vyvrátit“ to nemůžeme. Navíc je možné, že slovo filosofie v pythagorejských kruzích opravdu vzniklo.

Obsahově zajímavější je další údajně pythagorejské určení filosofie (podmětem věty je Pythagorás, o něm byla předtím řeč): Diogenés Laertios, Životy filosofů VIII, 8:

τὸν βίον ἐοικέναι πανηγύρει• ὡς οὖν εἰς ταύτην οἱ μὲν ἀγωνιούμενοι, οἱ δὲ κατ’ ἐμπορίαν, οἱ δέ γε βέλτιστοι ἔρχονται θεαταί, οὕτως ἐν τῷ βίῳ οἱ μὲν ἀνδραποδώδεις, ἔφη, φύονται δόξης καὶ πλεονεξίας θηραταί, οἱ δὲ φιλόσοφοι τῆς ἀληθείας.

„Život prý přirovnával ke shromáždění při hrách. Jako tam totiž jedni přicházejí soutěžit, druzí za obchodem a třetí, ti nejlepší, jako diváci, tak se v životě rodí otrocké duše jako lovci slávy nebo bohatství, ale filosofové jako lovci pravdy.“

Zajímavé falzum: Filosofie jako theória, tedy jako náboženská pouť na Délos! Diváci mají pečovat o aktivní vnímání, což je paradox: účastná nezúčastněnost, aktivně přijatá pasivita. Divácká pozice v něčem napodobuje bohy, viz božská podívaná u Homéra. A s narážkami na athénské přeznačení délského mýtu o poutích k Apollónovu narození koketoval taky Platón (Faidón). Slovní spojení „lovci pravdy“ je evidentně platónské. „Lov pravdy“, který se děje odtělesněně (Faidón 66a), pomocí dialektiky (pojmovým dělením) je Platónova oblíbená a častá metafora, někdy i včetně výřadu ulovené kořisti (Sofistés 235b8-c4). Od Pythagory však Platón „lov pravdy“ převzít nemohl už proto, že „pravda“ se ve spojení s logickým postupem poprvé objevila až u Parmenida.

Nevíme, jak filosofie vznikla, ale víme, kde je to slovo poprvé dokladovatelně použito:

Hippokratés, O starém lékařském umění (De prisca medicina) 20. 3–8:

Τείνει δὲ αὐτέοισιν ὁ λόγος ἐς φιλοσοφίην, καθάπερ Ἐμπεδοκλῆς ἢ ἄλλοι οἳ περὶ φύσιος γεγράφασιν ἐξ ἀρχῆς ὅ τί ἐστιν ἄνθρωπος, καὶ ὅπως ἐγένετο πρῶτον καὶ ὅπως ξυνεπάγη. Ἐγὼ δὲ τουτέων μὲν ὅσα τινὶ εἴρηται σοφιστῇ ἢ ἰητρῷ, ἢ γέγραπται περὶ φύσιος, ἧσσον νομίζω τῇ ἰητρικῇ τέχνῃ προσήκειν ἢ τῇ γραφικῇ.

„Jejich výklad spadá spíše do filosofie jako u Empedoklea a ostatních, kteří psali o přírodě od počátků a o tom, co je člověk... Já si ale myslím, že to ... spadá spíše do umění psát...“

První doložitelné užití slova filosofie je kupodivu spojeno s distancí od filosofie, až s její kritikou. Empedoklés je tady jenom příkladem kritizované pozice, ne autorem slova filosofie, tím musel být někdo jiný před Hippokratem.

Nejstarší vrstva hippokratovských spisů hojně navazuje na Hérakleita a obecně iónský koncept plynulých škál bezmezného počtu diferencí (protikladů). Nepřijímá jejich redukci na nějaké „základní“, to do tohoto lékařského prostředí přijde až časem. (Podobně pracuje i s hérakleitovským konceptem přirozenosti, tedy přímo opačným než u Aristotela.)

Viz Hippokratés, O starém lékařském umění 15. 5:

Οὐ γάρ ἐστιν αὐτέοισιν, ὡς ἐγὼ οἶμαι, ἐξευρημένον αὐτό τι ἐφ' ἑωυτοῦ θερμὸν, ἢ ψυχρὸν, ἢ ξηρὸν, ἢ ὑγρὸν, μηδενὶ ἄλλῳ εἴδεϊ κοινωνέον,

„Myslím si totiž, že nemohou nalézt ani teplo, ani chlad, ani sucho, ani vlhko jako něco, co je samo osobě.“

Slovo filosofie bylo ovšem tak působivým logem, že stačila jedna nebo dvě generace, a už je lékař rovnou taky filosofem (O dobrém vystupování 5)!

Nenaskýtá se filosofie už u Hérakleita? Samozřejmě ano, aspoň díky Aristotelově klasifikaci, – ale na slovní úrovni?

Hérakleitos B 35; Kléméns Alex., Stromata V, 140, 6:

χρὴ γὰρ εὖ μάλα πολλῶν ἵστορας φιλοσόφους ἄνδρας εἶναι·

„Je totiž velmi potřeba, aby mužové milující moudré byli znalci mnohých věcí.“

Tři cesty interpretací tohoto Hérakleitova zlomku:

1. Mudrovat nad tím, jak se tu poprvé objevuje předloha filosofů, dokonce ve vztahu k moudru.

2. Jiní to prohlásili za falzum. To sice zní pravděpodobně, jenže citát je z Klémenta.

3. Vidět v tom Hérakleitovu analogii Hippokratovy kritiky filosofie, tedy nejspíš kritiku pythagorejství. Plurál bývá u Hérakleita pejorativní. (Asi jako když Lao-ce říká, že osvěta přináší znalost deseti tisíc věcí. Není o co stát.)

A co z toho plyne?

Obecně vzato si můžeme vybrat:

Buď užívat slovo filosofie v jeho původním – tedy nejstarším, Hippokratem kritizovaném – smyslu (dokonce podpořeném řadou míst u Platóna a ještě výrazněji Aristotelem, novoplatoniky a scholastiky), ale pak půjde o tvrdou metafyziku, která jen hypostazuje slova našeho jazyka. Není o co stát. (V takovém případě bych navrhoval filosofii hodit mezi toxický odpad. Oproti tomu bych navrhnul pěstovat raději opak takovéto filosofie, tedy mýty, umění a empirické vědy, hlavně přírodní.)

Nebo užívat slovo filosofie etymologicky, což je pěkné, ale v praxi dost k ničemu, teda spíš k lecčemu, co asi většina lidí za filosofii nepovažuje. Ledaže bychom všechny nesmysly metafyzické (ale i sofistické) tradice naprosto cynicky prohlásili za lásku k moudrosti. (V takovém případě bych navrhoval hodit filosofii do makulatury.)

Čemu říkat filosofie, pokud o to máme stát?

Nebo si u Platóna (nebo někoho jiného) najít nějaké jiné konkrétnější určení filosofie, které je co stát, a na ně se soustředit. Třeba křesání v 7. listu (stejně je to hérakleitovská metafora)... Nebo hermeneutické pochopení, totiž že jde o mapování poznávacích otázek, o nesamozřejmost jejich předpokladů, včetně zpochybňování našich vlastních východisek. (Pokud bychom dokázali hermeneutiku zbavit žvanivého krasořečnění.) Takhle to asi jde, ale opatrně.

Hlavně se přitom vyvarovat každého duševodstva a rukovoditělstva, ať už jde o návod, jak ze sebe (nebo z někoho) udělat „krásnou sochu“, nebo jak organizovat společnost.

Dalším nebezpečím je nadvláda jazyka, ze které se těžko osvobozujeme. Je celkem vedlejší, jestli v roli metafyziků hypostazujeme pojmy své řeči, nebo zda v roli sofistů nadřazujeme jazyk nad přirozenou skutečnost. Vím, jak je tento dovětek nespisovným porušením mantry, že myšlení se děje v řeči a nikdy jinak. Naštěstí nemusíme furt jenom myslet, ale poznáváme taky skrze rozličné podoby zkušenosti, od jakési skoro celkové až po přesně zaměřená pozorování.

Ambulo et sum, ale žádné ergo (natož ego) a žádná transcendentalita.

Proč vůbec „lovit pravdu“ logikou, tedy řečí, která se považuje za kriterium existence? Jo logickou pravdu, to samozřejmě ano. Proč přetlumočit diference (napětí) na existující protiklady (protipóly, ideje)? Hippokratés věděl, proč o to nestojí. A co teprve Sókratés! Proč chtít globální účel? Archilochovi stačil lokální, u všech živáčků.

Co kdybychom za nejvýznamnější filosofy novověku považovali Galileiho, Darwina a tvůrce kvantové fyziky? Ne jenom pro filosofický přesah jejich vědy, už vůbec ne jako nějaké filosofické zobecnění vědy, ale opravdu jako tvůrčí filosofy, kteří odkryli nové způsoby vidění světa, netušené dimenze skutečnosti.

(Že to ocenili spíš fyzici a biologové, to je problém zavilé úzkoprsosti většiny filosofů. Horší by ovšem bylo, pokud bychom chtěli tato odkrytí dodatečně „filosoficky interpretovat“ ve smyslu využít, přihřát si na nich svou polívčičku. To občas postihuje výklady kvantovky.)

(A co mimo Řecko a Evropskou tradici? Indie a Čína, jasně, i když oni sami tomu asi říkají jinak. Ale Afrika? To je spíš asi sapienciální rovina. Proč všichni chtějí taky mít zrovna filosofii? Je o co stát? Filosofie je pořád dobré reklamní logo. Je to podezřelé podobné situaci, kdy mnozí proklínají vědu, ale chtějí být taky vědečtí. Pak to dopadne jako v popěvku „ti ústecký policajti, ti sou vědecký“.)

Nietzsche (Tak pravil Zarathustra, Před východem slunce, přeložil Otokar Fischer):

„Znenadání“, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (...) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno. Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!

Zdeněk Kratochvíl

Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK

Zpátky na hlavní stránku