Hlavní řecké dialekty
info - stránka bez jednoznačného pokračování
Stránka se připravuje
Achájskou řečtinu známe z nápisů a skladových archívů v palácích mykénské kultury pozdní doby bronzové. Jejím pokračováním jsou submykénské dialekty, známé ze skrovných nápisů, psaných v archaické době už alfabetou.
Aiólský dialekt se stal spisovným pro část lyriky, přibližně od 7. století před n. l., už předtím však ovlivnil homérskou epiku a později přetrvává v hymnech klasických tragédií.
Staroiónský dialekt pro epiku, od doby kolem roku 800 před n. l. (Homér). Asi je už ve své době archaizující, nese stopy starších podob jazyka.
Novoiónský dialekt pro část lyriky (od 7. století před n. l.) a nejstarší prózu (od 6. století před n. l.), včetně filosofické a přírodovědné. Asi jde o literární povýšení mluvené podoby jazyka té doby.
Attický dialekt od 5. století před n. l. převládnul pro většinu klasické prózy i poezie všeho druhu, pak se stal příkladem antické řečtiny.
Dórský dialekt pro idyly, ale v řecké Itálii byl základním jazykem pro většinu literatury (od 5. století před n. l.).
Koiné – Od helénistické doby se rozšířil nový zjednodušený dialekt, navazující hlavně na attickou řečtinu, tzv. koiné („společná“ řeč), který nejen přemazává rozdíly mezi řeckými dialekty, ale stal se komunikačním jazykem většiny Středomoří. Některé verze koiné jsou poznamenány vlivem jiných jazyků, např. biblická koiné vlivem hebrejštiny a aramejštiny, v Markově evangeliu prý také latiny.
Souvisle číst: v typipckém případě: exkurz Sebepochopení Řeků, exkurz Řecká hymna, nebo rovnou na Výtvarné styly
