Věštírna a piráti
historka - stránka bez jednoznačného pokračování
Už před naším příjezdem na Amorgos v září roku 2009 prošmejdil Vojtěch kus ostrova a informací o něm – a našel cosi, z čeho se možná vyklube poklad, byť bohužel ne v ekonomickém smyslu slova. Někde ve vnitrozemí Amorgu je prý malá antická věštírna, která byla funkční do nedávné doby, alespoň jakýsi francouzský cestopis z 19. století ji popisuje jako fungující! Mělo by to být u kláštera svatého Georgia, zvaného Valsamitis, Balsamitis nebo Varsamitis. Ráno tedy vyrážíme autobusem na odbočku u Chóry a hledáme chodníček ke klášteru. Za hodinku jsme u něho.
Klášterní kostel i jeho okolí působí jako pěkně upravené poutní místo. Na zahrádce pracuje děda, který na nás volá, abychom počkali. Když se trochu upravil, otevřel nám kostel a všechno nám ochotně ukázal. Věštírně věnoval značnou pozornost, ukázal nám místo původního pramene i beton z roku 1958, který měl věštírně učinit přítrž. Když předváděl, jak si věštebný pramen našel jinou cestu kolem betonu, tak se usmíval přímo šibalsky. Pak nás všechny tři pozval do pokojíčku, který mu při péči o místo poskytuje zázemí. Pohostil nás lukumou a nalil rakomelu, protože prý moc pálí sluníčko a k tomu fičí vítr, jindy zase div že nemrzne. Vyprávěl o věštírně a o tom, že už tady jeptišky nejsou, zbyly jenom ovce igoumena, ale i těch je mnohem míň, než bývalo. Vyprávěl taky o pirátech, kteří ohrožovali životy lidí i pověst věštírny. Ptali jsme se, jestli to byli Turci nebo Arabové. Odpověděl, že taky, ale stejně tak Řekové a jiní, nejhorší prý byli z Astypaleie. Přestalo to až pár let po válce; ujistili jsme se, že opravdu až po druhé světové.
Víc nás však zajímala věštírna. Napřed jsme se trochu rozpakovali mluvit o pohanských obřadech se zbožným pravoslavným starcem, ale ten dolil rakomelu nám i sobě a vyprávěl. Popsal nám postup věštění i to, jak to kdosi „mocný“ zabetonoval. Evidentně nechtěl jmenovat, takže nebylo slušné se ptát. Omezili jsme se na otázku, jestli to nevadilo církvi. Děda se málem rozčílil a vyložil nám, že u toho sám ministroval, když mu bylo dvacet, takže to přece nemohlo nikomu vadit! Občas prý dokonce musel kvůli žadateli o věštbu, který přišel nečekaně, sám běžet pro jeptišku.
Další kalíšek rakomely napravil naše nemístné pochyby a hovor pokračoval. Přerušil ho však příchod mladšího muže, řeckého poutníka z Kréty. Ten se po obvyklém uvítání posadil k nám a hovor ještě pokračoval. Působilo to však nějak neobvykle: Řekové, i ti z Kréty, samozřejmě taky jezdí na výlety do hor a za památkami, mnozí chodí na náboženské poutě, ale ten příchozí člověk vůbec nevypadal ani na turistu, ani na svíčkovou bábu. Začal jsem mít dojem, že spíš čeká, až vypadneme, i když proti nám samozřejmě nic nemá a tváří se přátelsky. Jako kdybychom překáželi, byť bez špatného úmyslu. Tak jsem dědovi poděkoval, dal mu menší bankovku „na kostel“, protože té lukumy, rakomely i milé ochoty bylo celkem hojně a děda byl evidentně chudý; rozloučili jsme se a odešli kolem bývalého leprosária a stále přítomného napajedla igoumenových ovcí směrem k Mínóa. Děda velice děkoval a věnoval se už tomu krétskému poutníkovi, jenom na nás volal, abychom nezapomněli zavřít vrátka, aby pak nemusel honit ovce po srázech, je jich prý stejně už tak málo.
Děda si evidentně nevymýšlel, aspoň ne podstatně. Kontrolou byl text francouzského cestopisu z předminulého století, který skoro jistě číst nemohl. Novinkami bylo zabetonování i nová cesta pramene a nepřítomnost jeptišek, a to jsme sami viděli. Když jsem už za vrátky přehlížel obě igoumenovy ovce, napadlo mě, že děda se teď právě chystá volat jeptišku odněkud jinud, nebo že se z nezbytí sám přeučil na její roli. Možná stačilo dát trochu větší bankovku a počkat – ne že by dědovi šlo o peníze, ale z něčeho žít musí a hoden jest dělník své mzdy – a mohli jsme teď pokládat otázku věštírně. Nepovažoval bych to však za slušné. Žádné náboženství se nemá pokoušet pro zábavu, a takto zásadně ani pro poučení. Ten krétský poutník byl vůči tradici místa v náležitější pozici. Možná však teď s dědou jenom popíjejí a vzpomínají na staré časy.
Dodatečně mi došla také hypotéza o zabetonování věštebného pramene; přiznávám, že dost nepravděpodobná, takže by to tak mohlo třeba být. V prostoru Amorgu, Anafi a Astypaleie vzali piráti drsný konec nejpozději roku 1949. Jenže známe, jak se mnozí z dříve obávaných postav z řad poražených stávají v nových poměrech mocnými zbohatlíky, váženými „podnikateli“ nebo jinak vlivnými lidmi. Proto přímo vidím takového synka pirátského velitele, jak roku 1958, devět let po likvidaci pirátů a šest let po vyvlastnění části církevních pozemků, zavádí v tomto tehdy ještě naprosto odlehlém koutě světa ve jménu národní očisty od pověr nové mravy, kterým se neradno protivit na veřejnosti. O to spíš, že taková osvícená akce mohla být také opožděnou pomstou za porážku. Nepočítal ovšem s vynalézavostí přírody i lidí.
Pokračovat v souvislém čtení: Od věštírny do sedla Stavros Minoa nebo rovnou Minoa
Zpátky na obsah kapitoly AMORGOS
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
