Převýchova učence s nechutí k jižanům a moři

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování

V červnu 1996 jsem cestoval po Řecku s jedním mladým učencem, který byl sice nadmíru znalý veškeré literatury, avšak nemohl se srovnat s jižanskými poměry novodobého Řecka, ba ani se slanou vlhkostí nočních lodních palub, na kterých jsme spávali. Když se mu nezalíbil dokonce ani Naxos, naštval jsem se velmi, vstoupil jsem do přístavní knajpy, objednal raki a optal se, jestli v dohledné době nejede loď do nějaké naprosté díry, kde nejsou žádné památky a nikdo tam nejezdí. Naštěstí ten večer jela loď na Astypaleu, tak jsem hned koupil dva lístky a dotyčnému namluvil, že tam jsou památky v literatuře dosud nepopsané. Ještě jsem nevěděl, že je to pravda.

Vylodění

Brzy ráno jsme jen my dva vystoupili z poměrně velké lodi na maličký kousek betonu a loď odplula neznámo kam. Záře vycházejícího slunce nad mořem a strmý svah za našimi zády způsobily, že jsme neviděli městečko nad námi – a chvíli měli iluzi téměř Robinsonovu. Na fatálně znějící dotaz, kolik máme vody, jsem odpověděl po pravdě, že litr a půl, a že si taky mohl nějakou vzít.

Dojem pustého ostrova přerušil příjezd místního strejdy na motorce s přivázanou károu, na kterou okamžitě naložil naše bágly a jal se nás dirigovat směrem ke svému příbytku. Přitom jsme za ohybem skály museli projít uličkou místních zvědavců, pro které byl příjezd lodi vzácnou příležitostí k získání nových témat pro drby, takže si kvůli tomu přivstali. Akademického kolegu to štvalo, navíc se už skoro loučil se svým majetkem. Podivně motorizovaný muž totiž zmizel i s našimi bágly, leč za chvíli na nás křičel z cesty na vrcholu útesu a mohutnými gesty ukazoval na kratší cestu po kamenitém chodníčku. Tak jsme za půl hodinky dorazili k domku ve vsi Livadi, kde jsme se šťastně shledali se svými věcmi a byli bez své vůle ubytováni.

Literární refeerence

Od mladého adepta učenosti jsem musel vyslechnout, že v této řiti světa žijí divoši, že u Homéra odtud pochází jediný hrdina, a ten se zbláznil, což je krom stručné zmínky ve Strabónově Katalogu ostrovů snad jediné řecké podání o tomto ostrově.

Nepopsané památky se nějak nechtěly ukazovat. Na hradě v Chóře lze sice tušit i leccos staršího, asi taky s použitím antického materiálu, leč nejstarším jednoznačným dokladem je i tady zlomek nečitelného nápisu asi z 18. století, pochopitelně našeho letopočtu.

V zelinářské vísce, v níž jsme bydleli, měla být i nějaká římská mozaika, ale nenašli jsme ji. Nelitoval toho dokonce ani adept učenosti, neboť to komentoval slovy, že taková pozdní nepatrnost v takovémto vidlákově nemůže mít žádnou uměleckou ani historickou hodnotu. Přesto snad adept učenosti nakonec došel smíru s rustikálními jižanskými poměry a já jsem navíc získal skvělý typ na dovolenou pro celou rodinu. (Viz historka S dětmi na pustém ostrově.)

Později jsem nalezl ještě jednu historickou zmínku, která se týká Astypaleie. Pochází z jakési byzantské kroniky kolem roku 1200 a říká, že o vody v okolí ostrova je veden tradiční spor mezi kterýmsi konstantinopolským admirálem, arabskou flotilou a místní rodinou Gemarou. Snad netřeba připomínat, že na 37. rovnoběžce mívá slovo „rodina“ specifický význam: rodina zde dokáže vzdorovat nejedné flotile.

Bezpečí ostrova

Na místě samém se projevila stará moudrost, že není až takové umění se na nějaký ostrov dostat, zato je umění dostat se z něj. V Chóře byla zajímavě vyhlížející lodní kancelář, hrdě nadepsaná Kyrios Frangiskos, Pléroforia – Informatika nautika. Po hodině sezení před otevřenou prázdnou kanceláří přišel její majitel, vynadal mi, že jsem si mezitím neuvařil kafe, když je tam pro hosty nachystáno, a rychle přešel ke chvále ostrova, asi ve smyslu: „Astypalea je nádherná! To sis vybral moc dobrý ostrov! Tady se nemusíš ničeho bát, na celém ostrově není jediný policajt. Nejbližší je až na Naxu, a to je strašně daleko. Tady je všechno poctivé! Tady si všechno vyřešíme sami.“

Pokoušel jsem se ho přerušit tím, že neprchám před policií, ani se tady nebojím, ale že potřebuji lodní lístek nebo aspoň informaci o tom, kdy nějaká loď pojede. Kyria Frangiska to ovšem nijak nevyvedlo z míry a pokračoval ve chvále ostrova: „Tady se nemusíš ničeho bát. I kdyby se ti něco stalo, tak na Naxu je nemocnice, loď tam je skoro za šest hodin, teď začátkem léta jede co týden.“ Pokusil jsem se toho využít k dotazu, kdy třeba taková loď jede, i když se mi nic nestalo. Obdržel jsem přesnou informaci o tom, že předevčírem brzy ráno zrovna jedna přijela a jela zase někam zpátky. To byla právě ta, kterou jsme přijeli. Na dotaz po nejbližší příští lodi odpověděl: „Přijď navečer po západu sluníčka, až bude zeleno nad obzorem.“ To však nebyl čas odjezdu lodi, nýbrž určení doby, kdy je nejvhodnější začít pít a přitom řešit naléhavé problémy. Postupně se ukázalo, že jízdní řád není pevně znám, že jeho lodní kancelář nemá telefon, zato že kyrios Frangiskos spolehlivě věští příjezdy lodí díky své bohaté zkušenosti.

Předpověď, kterou mi časem dal, se přesně vyplnila. Lístky ovšem neměl, prý se včas dostanou na molu.

Odjezd

Čekali jsme tedy v určený den spolu s několika lidmi na molu, místní si nás zase prohlíželi a ujišťovali nás, že s lodí nebude problém. Časem loď skutečně přijela, vystoupilo několik příbuzných místních lidí, leč také důležitě vypadající muž s menším kufrem. Místní mu na molo přinesli stolek a židli, on obřadně otevřel kufr, vyndal z něj sako námořnické uniformy, pečlivě je rozložil a oblékl, pak vyndával desky s papíry a rovnal je, usedl na židli a začal konečně prodávat lístky. Potom zase všechno velice pečlivě složil do kufru, místní lidé odnesli židli i stolek, nastoupili jsme a odjeli.

 Pokračovat v souvislém čtení: historka S dětmi na pustém ostrově nebo rovnou Chóra Astypalejská

 Zpátky na obsah kapitoly ASTYPALEA

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY