Panagia Ekatontapiliani
Stránka se připravuje
K areálu kolem basiliky Panagia Ekatontapiliani můžeme přijít od archeologického muzea nebo od náměstí Ekatontapyliani. Cesta od archeologického muzea je zpočátku lemovaná pozdně antickými hrobkami, což správně navozuje situovanost křesťanského převrstvení řecké antiky. Brzy se basilika i s okolními stavbami ukáže v celé své kráse. Můžeme si zvenku prohlédnout tvary oken, ba i nahlédnout do vnitřního nádvoří. Hlavní vchod do celého areálu je od náměstí. Ocitneme se na rozlehlém vnitřním nádvoří, odkud je teprve možné vstoupit do poutní basiliky.
Mariánský poutní chrám v Parikii na Paru je pozoruhodný v mnoha ohledech. Je to vlastně celý chrámový komplex, který může poskytnout i představu o antických chrámových okrscích. Tento je samozřejmě křesťanský. Krom hlavního chrámu je zde ještě několik sakrálních staveb, soustředěných kolem vnitřního nádvoří – a také sídlo metropolity, tedy biskupství. Vedle basiliky je baptistérion (latinsky: baptisterium), tedy křtící bazének v samostatné budově, jak je ve starším křesťanském prostředí zvykem. Z hlediska dějin křesťanského stavitelství je to komplex velice zajímavý, jeho jádro patří mezi klenoty starokřesťanské architektury a představuje nejstarší stojící velkou církevní stavbu na Kykladách i v celém dnešním Řecku. Součástí komplexu je také Byzantské muzeum, s expozicí liturgických předmětů a ikon, většinou ze 17. a 18. století. Z opačné strany basiliky je kaple a hrob svatého Theoktista, patrona Parikie. V sousedství je park, kde mohou poutníci odpočívat.
Jméno Ekatontapyliani znamená „(Chrám) sta bran“. Asi je to zkomolenina názvu Katapoliani, „(Chrám) v Dolním městě“. Jedna z parských legend ovšem říká, že bran nebo dveří se zatím našlo jenom 99, a že poslední dveře se ukážou, až se Řekové vrátí do Konstantinopole. Ostatně, legendami jsou opředeny jak všechny epochy výstavby a rekonstrukcí tohoto sakrálního areálu v průběhu sedmnácti století, tak příběhy poutníků a místních rybářů.
Podle legendy zde první křesťanský chrám nechala postavit už svatá Helena, matka císaře Konstantina, když se roku 326 zastavila na Paru při pouti do Palestiny. Torza a stavební články uvnitř basiliky skutečně odkazují na takovéto stáří. Stejného stáří je i jádro baptistéria a snad (aspoň částečně) i kostel, který nyní nese zasvěcení Ag. Nikolaos. V základech kostela je vidět i antický sloup z pohanského chrámu. Dnešní podoba basiliky a ostatních sakrálních staveb zhruba odpovídá velké přestavbě, kterou kolem poloviny 6. století nechal provést císař Justinián. Zvláštností je eliptický tvar kopule hlavního kostela, daný tím, že čtyři centrální pilíře netvoří čtverec. Architekt justiniánovské stavby legendy bývá srovnáván s architektem chrámu Ag. Sofia v Konstantinopoli. Použil už tehdy starší prostor i starší materiál, vystavěl velkou kopuli. Nutno ovšem přiznat, že kykladské oceňování této basiliky málem nad onu konstantinopolskou je na místě pouze s ohledem na složitost stavby, neboť chrám Boží Moudrosti je přece ještě výrazně větší a používá obří sloupy z efeského Artemísia.
Za křižácké i turecké nadvlády byl kostel několikrát vypleněný, avšak největší škody napáchalo těžké zemětřesení roku 1773. Pro nynější vzhled celého areálu bylo zásadní rozhodnutí z šedesátých let 20. století, kdy byly zbourány všechny barokní opravy a dostavby. Oprava restaurovala podobu přibližně z 10. století, jejíž větší část tvoří stavba z 6. století, a uchovává části ze 4. století. Razantní likvidace barokního hávu celé stavbě výrazně prospěla. Právě tím se parská basilika liší od většiny římských! Vidíme příklad úspěšné a poctivé rekonstrukce, která si přitom musela poradit s uchováním časové vrstevnatosti nejméně šesti století.
Po vnějším schodišti basiliky je také možné vystoupat na její ochozy, ze kterých je dobrý výhled na budovu baptistéria a další okolní památečnosti. Z vnitřního ochozu je zase dobře vidět závěr hlavní chrámové lodi a část centrálního prostoru pod hlavní kopulí.
Mnohem víc fotek je v albu. [[1]]
Pokračovat v souvislém čtení: Baptistérion
