U pramene Arión
Stránka ve vývoji
Kousek nad Filoti je zvláštní soubor míst, spojených s řadou legend, jejichž stáří ani smysl se mi nepodařilo odkrýt:
- pastýřská samota Aria,
- o kilometr východněji a o 130 metrů výš pramen Arión,
- někde mezi nimi a Filoti starokřesťanský hřbitov.
Začneme pramenem, protože ten je také východiskem cesty k jeskyni a dál na vrchol hory.
Pramen
Vystoupíme z autobusu nad zahradami obce Filoti, v zatáčce pod novým velkým kostelem (360 m n. m.), u odbočky značené Spileio Zás, tedy k jeskyni. Musíme přečkat asi 15 minut stoupání, než dojdeme k prameni Arión, před pár lety na cestu položili asfalt. Za novým miniaturním parkovištěm už ale po chodníčku mezi skálou a zídkou vstupujeme do mytického světa, ocitáme se u pramene – a horu máme před sebou, nebo spíš málem nad sebou.
Místo je to neobyčejně půvabné: silný pramen v mramorové kašničce, kolem plácek pod velikým platanem, zídky, výhled na moře a na Paros, ale hlavně na masiv Zás, který odtud nevypadá zrovna přístupně. Bílá hora, zčásti z mramoru, je z této strany poněkud špičatá, ale cesta ten hrot obelstí. Pramen Arión by se ideálně hodil nymfám nebo k pastýřské idyle. Ostatně, pastýř odtud bere vodu, i když nejen on. Je to pastýř ze samoty zvané Aria, podle které se ten pramen jmenuje, takže aspoň jméno pramene už máme demytologizováno. Místo je svou povahou také hermovské, za soumraku tu lze potkat ovce i pastýře a jeho děti.
Víc fotek od pramene je v oddílu alba. [[1]]
Aria a její chrám
Pokud bychom chtěli pastýře navštívit nějakou rozumnou cestou, tak dva až tři kilometry jižně od Filoti je u silnice směrem k Pyrgos Cheimarrou odbočka k samotě Aria. Na té samotě je taky starý byzantský chrám Panagia Arión, tedy spíše jeho ruiny, před nimiž stojí novodobá kaplička. Ten původní kostel snad byl aspoň zčásti jeskynní, protože se mu říká taky Panagia Spiliotissa. Nebo že by se jméno vztahovalo k jeskyni v hoře Zás? Nevím, nakolik navazoval na starší křesťanské nebo jiné sakrální místo.
Starokřesťanský reliéf
Nad námi je jeskyně, možná jeskyně božího narození. Někde dole byl starokřesťanský hřbitov, z něhož pochází mramorová náhrobní deska s reliéfem. Uprostřed leží zavinuté nemluvně, za ním stojí dvě dobytčata, kolem dva stromy, nejspíš palma a vinná réva. Komu by to nepřipomnělo betlémskou scénu Ježíšova narození? Asi metr velká mramorová deska z křesťanského náhrobku se datuje do doby kolem roku 400. Kvalita naxijské sochařské práce a nejlepšího materiálu se tu pojí s naivistickými rysy starokřesťanského umění, ale taky už s dekorativním formalismem nastupujícího byzantinismu. (Reliéf je nyní v Byzantském muzeu v Athénách. Podle muzejní popisky u jeho inventárního čísla BXM 312 je to prý „Útěk do Egypta“.)
Není to zvláštní? Vždyť kdybychom o křesťanství nevěděli nic jiného, než že cosi takového v pozdní antice bylo, tak bychom na základě této památky vyložili křesťanský mýtus o božím narození v jeskynním chlévě jako produkt naxijského náboženského synkretismu, který přeznačil starokykladské i řecké motivy, což by ovšem byla naprostá hloupost. Napřed nějaký kykladský bůh, pak Zás (Zeus), nakonec Ježíš. Samozřejmě tomu tak není, i když náboženská chronologie taková je. Onu možnost jsem zmínil jen jako ukázku, jak ošidné mohou být naše úvahy, pokud neznáme dost široké kontexty. V rámci egejských náboženství Ježíš není jediný Syn boží, který se rodí za dramatických okolností, a který později tragiky umírá. Je to jenom náhoda, že se ten reliéf našel zrovna tady. Není však vyloučené, že naxijským křesťanům bylo téma božího narození nějak důvěrněji blízké, takže se tím pravděpodobnost podobného nálezu zrovna v těchto místech zvýšila.
Souvisle číst: Jeskyně Zás
Filoti pod horami a svatá hora Zás
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady
