Homérský hymnus na Dionýsa

	Homérský hymnus V		Hymni Homerici V
	Na Dionýsa		In Bacchum
	Přeložil Otokar Smrčka		Εἰς Διόνυσον
1	O synu Semely slavné chci zpívat,		Ἀμφὶ Διώνυσον Σεμέλης ἐρικυδέος υἱὸν
	jak se při břehu moře, jež bez ustání se vlní,		μνήσομαι, ὡς ἐφάνη παρὰ θῖν' ἁλὸς ἀτρυγέτοιο
	na skalnatém výběžku mysu objevil, podoben muži		ἀκτῇ ἐπὶ προβλῆτι νεηνίῃ ἀνδρὶ ἐοικὼς
	v prvním rozkvětu mládí, kol skrání mu poletovaly		πρωθήβῃ· καλαὶ δὲ περισσείοντο ἔθειραι
5	černavé kadeře krásné a statné široké plece		κυάνεαι, φᾶρος δὲ περὶ στιβαροῖς ἔχεν ὤμοις
	objímal nachový plášť. Tu na lodi důkladně kryté		πορφύρεον· τάχα δ' ἄνδρες ἐϋσσέλμου ἀπὸ νηὸς
	tyrhénští loupežní plavci se přihnali po moři třpytném.		ληϊσταὶ προγένοντο θοῶς ἐπὶ οἴνοπα πόντον
	Zlý je tam osud vedl. Jak zhlédli ho, na sebe kývli,		Τυρσηνοί· τοὺς δ' ἦγε κακὸς μόρος· οἱ δὲ ἰδόντες
10	vyskákali hned na břeh a rázem se zmocnili muže,		νεῦσαν ἐς ἀλλήλους, τάχα δ' ἔκθορον, αἶψα δ' ἑλόντες
	dopravili ho na svou loď a jásali v duchu;		εἷσαν ἐπὶ σφετέρης νηὸς κεχαρημένοι ἦτορ.
	myslili jeden jak druhý, že z rodu vznešených králů		υἱὸν γάρ μιν ἔφαντο διοτρεφέων βασιλήων
	jistě to syn a tuhými pouty chtěli ho svázat.		εἶναι, καὶ δεσμοῖς ἔθελον δεῖν ἀργαλέοισι.
	Pouta však nevydržela a daleko padaly houžve		τὸν δ' οὐκ ἴσχανε δεσμά, λύγοι δ' ἀπὸ τηλόσ' ἔπιπτον
15	od jeho rukou i nohou; on sám pak zůstával klidný		χειρῶν ἠδὲ ποδῶν· ὁ δὲ μειδιάων ἐκάθητο
	s úsměvem v tmavých očích. Když kormidelník to viděl,		ὄμμασι κυανέοισι, κυβερνήτης δὲ νοήσας
	vykřikl na své druhy a tak na ně důtklivě volal:		αὐτίκα οἷς ἑτάροισιν ἐκέκλετο φώνησέν τε·
	Kterého, nešťastníci, tu boha jímáte v pouta		Δαιμόνιοι τίνα τόνδε θεὸν δεσμεύεθ' ἑλόντες
	silného? Vždyť ani důkladná loď ho nemůže unést.
	Věru buď sám je to Zeus neb Apollón stříbroluký
	anebo Poseidón snad; ten není smrtelným lidem
	podoben, nýbrž bohům, co mají olympská sídla.
	Radím vám, na černou souš ho ihned propusťme z lodi,
	nikdo naň nevztahuj ruku, ať na nás rozhněván za to
	nevzbudí zuřivé větry a prudkou nezdvihne bouři!
	Na něho náčelník plavců se obořil příkrými slovy:
	Bláhovče, hlídej vítr a pomáhej napínat plachtu!
	Chop se aspoň všech lan – zde s tím si už poradí muži!
	Myslí, že do Aigypta nebo na Kypros připluje s námi,
	k Hyperborejcům nebo i dál; však nakonec jednou
	poví, kde svou rodinu má, svůj majetek všechen
	a své příbuzenstvo, když do rukou dal nám ho osud.
	Řekl a stěžeň zdvíhat se jal a napínat plachtu.
	Vítr doprostřed plachty se opřel a všichni kol pevně
	utáhli lana. A v tom již viděli podivné věci.
	Po rychlé černé lodi se nejdřív lahodné víno
	prýštilo, šíříc líbezný dech a nebeskou vůni,
	a všech plavců, jak spatřili div, se zmocňoval úžas.
	Za chvíli po kraji plachty výš vyběhly větévky révy
	na obou stranách a na nich se hojně houpaly hrozny;
	tmavě zelený břečťan se kolem stěžně zas vinul,
	bohatý kvítky, i plod se v půvabných bobulkách jevil,
	kde čněl u vesel kolík, tam visel věnec. Tu plavci
	na druha lodivoda již volali, hned aby s lodí
	přirazil k souši. Vtom bůh se ve lva hrozného změnil,
	na krytbě zařval vší silu a za nový důkaz své moci
	vyvolal doprostřed lodi zjev medvěda s huňatým tělem;
	ten se tam zuřivě vztyčil a lev zase na krytbě shora
	posupným pohledem hrozil. Tu na záď utekli plavci,
	kde se kol kormidelníka, jenž zachoval rozvážnou mysl,
	zděšení všichni shlukli; však lev se tam vřítil a rázem
	uchvátil náčelníka. To vidouce, do jasné tůně
	ostatní naskákali, tak záhubě uniknout chtíce,
	tam se však delfíny stali. Jen lodivod milosti došel;
	bůh ho zadržel, štěstí mu dal a promluvil k němu:
	Zanech, lodníku řádný, vší bázně, ty máš mou přízeň.
	Hlučný bůh Dionýsos jsem já, jejž zrodila matka
	Semelé, Kadmova dcera, když s Diem se spojila v lásce.
	Pozdraven buď, ty synu Semely spanilé tváře!
	Na tebe myslit musí, kdo sladkou složit chce píseň.

---

Viz [zobrazení v muzeu]

Souvislé čtení knížky: Zpátky na exkurz Dionýsova plavba