Ostrov skal, větru, Slunce a mraků
Amorgos (Αμοργός) je tuze pěkný ostrov na jihovýchod od Naxu, za Malými Kykladami. Působí dojmem notně přerostlého malokykladského ostrova. Strmé hory ční od moře do výšky přes 800 metrů a je zde jen několik míst, kde se dá ujít o něco víc jak 1 km po rovině. Na ostrově tvaru okurky s plochou 126 km2 žije 1860 místních lidí, k tomu osli, mezci a kozy – a v létě koupači a horochodci z Athén i Západu. Hosté ostrova jsou spíše příjemní, protože normální koupači a čumilové to sem mají dost z ruky a stěžují si na malý počet pláží. Jsou tu i kempy. Specialitou ostrova jsou udržované oslí cesty přes hory, dokonce značené. Někdy je ovšem potřeba sledovat značení přirozené: On totiž osel kudy chodí, tudy značí. V uličkách městeček a vesnic potkáme nezvykle sebevědomé kočky, což snad souvisí s pověrou, že kdyby někdo nešetrně vzbudil kocoura, mohl by způsobit zemětřesení.
Z Amorgu rané doby bronzové pocházejí krásné kykladské idoly. Hned dvě jejich variety se obecně nazývají podle nalezišť na Amorgu: Kapsala a Dokathismata, viz info Kykladské idoly podle variet.
V řecké archaické době byl ostrov slavný poezií. V 7. století před n. l. tu působil lyrický básník Simónidés (Sémónidés) z Amorgu, autor sborových skladeb. Přestěhoval se sem ze Samu. Nesmíme si ho plést s jeho pozdějším úplatným jmenovcem z Keu, protože taková záměna by se ho nejspíš hodně dotkla. Rozkvět Amorgu v této době souvisí se zpětnou kolonizací, která sem mířila z řeckých měst na maloasijském pobřeží Iónie, hlavně z Mílétu, ale také z ostrova Samu, ba i z kykladského Naxu. Řečtí Iónové, kteří kdysi přišli z Attiky na východ, nyní dosídlovali mezery, které našli v trase své dávné cesty. Památky z Amorgu si souhrnně ukážeme až po prohlídce místního muzea v Chóře.
Od začátku klasické doby sláva Amorgu postupně upadala, po konci antiky prudčeji, přesto si řada míst udržela nějakou kontinuitu, mnohdy až do naší současnosti. Těžkou dobu tady ostrované zažívali v hlavně letech 1700 až 1950. Lesy byly zničeny požáry a piráti sužovali místní lidi do té míry, že se ostrov vylidňoval. Koncem 20. století tady začala potápěcí a horská turistika, svou roli sehrálo i natáčení filmu Le grand bleu (The Big Blue) roku 1988. Přes to všechno – nebo možná právě proto? – působí ostrov dost starobyle a hodně svérázně.
Amorgos je známý rychlými změnami počasí, což násobí dojem výšky hor. Na kykladské poměry tu bývají nezvyklé teplotní skoky, podle toho, jak moc fouká a jestli se kolem hor udělají mraky. Proto se tu pije raki a rakomela, což je raki s medem a skořicí, nebo někdy s karamelem.
Ostrov má dva přístavy, Aigialí a Katapola. Jsou od sebe dost daleko, ale kromě Expresu Skopelitis je výrazně častěji spojuje autobusová linka, která to bere přes hlavní město ostrova, Chóru Amorgu. Aigialí má výhodu kempu kousek od přístavu, blízkosti hor a přítomnosti dobrých a dostupných hospod. Katapola má zase výhodu blízkosti Chóry a většiny dalších památek na ostrově.
Já vždycky bydlel v Aigialí. Tam tedy začneme popis ostrova, přesně vzato od přístavu v Ormos Aigialí, protože opravdické Aigialí je kousek dál do vnitrozemí a častěji se mu říká Lagada a antická Aigialé je ještě jinde. Projdeme si kopce a hory v okolí, pak zamíříme do Chóry. Nedaleko ní ční ve strmé skalní stěně klášter Panagia Chozoviotissa, který je typickým cílem výletníků, podobně jako místa natáčení filmu Le grand bleu. V okolí najdeme i klášter Svatého Jiří z křoví (Agios Georgios Valsamitis nebo Barsamitis), který skrývá donedávna fungující antickou věštírnu.
Navštívíme rozsáhlý archeologický areál na vrcholku Mínoa a staroslavnou Arkesiné. Z druhého přístavu Amorgu, kterým je Katapola, pak můžeme odjet na Íos.
Pěší trasy, místy až lezecké, popisuje web [1].
Pokračovat v souvislém čtení: Aigialí a okolí
Zpátky na obsah kapitoly AMORGOS
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
