Svatý František
Svatý František
Bratr František (1182-1226) byl vášnivě věrný křesťan, i když svéhlavý. Zdánlivě jen naivní prosťáček, obdařený hlubokým vnímáním lidské bídy (dnes by se to nazvalo sociální cítění), ale i lidského přátelství a především krásy světa, projevované ve všech jednotlivých přirozenostech. Rozhodně není žádný dialektik, ale kupodivu většinou nevystupuje ani jako reprezentant typu „muže božího“, hlavně se tak nevyjadřuje, i když jej lid do podobné pozice občas posunuje. Prostě „svatý František“, v tomto případě snad opravdu, málem předchůdce hippies (nebýt jeho péče o řadu konkrétních věcí), určitě velký kritik konzumního způsobu života. Františkova úspěšná snaha o opravu církve ve smyslu kostela a marná snaha o reformu církve ve smyslu instituce je přímo dojemná. Proč nás ale má zajímat v dějinách filosofie? Nejspíš jako promarněná naděje, jejíž pokračování se ve školní filosofii zvrtlo podobně jako v církvi.
Hlavním Františkovým literárním dílem je píseň Chvála stvoření (Laudes Creaturarum), často zvaná Píseň bratra Slunce, kterou napsal v umberském dialektu italštiny. Můžeme ji chápat jako rozvinutě sapienciální a mystickou ozvěnu 104. žalmu. Je to vlastně svého druhu „pozitivní teologie“, totiž nebýt toho, že oním slovním spojením se standardně označují vesměs nechutnosti. František představil základnější pozitivitu božství, a to v podobě oslavy Tvůrce prostřednictví oslavy Stvoření, které svého Tvůrce samo oslavuje svou existencí a krásou.
Svatý František byl vždycky velice oblíbený v lidových vrstvách. Nejde však o posudek typu „v kolektivu oblíben“, nýbrž o projev blízkosti, srozumitelnosti, současně hloubky a opravdovosti, občas navíc s kritickým ostnem vůči ekonomické i „duchovní“ moci autorit a institucí. Největší odezvu ovšem měly živé obrazy vánočního betléma...
Františkánské malby ve stylu figuratio geometrica měly přesvědčit o reálnosti zobrazených scén. Na rozdíl od ikon totiž vypadaly málem jako živé.
Zpátky na Vánoční seminář
