Homérský hymnus na Dionýsa
Homérský hymnus V, Na Dionýsa
Přeložil Otokar Smrčka
O synu Semely slavné chci zpívat, Dionýsovi,
jak se při břehu moře, jež bez ustání se vlní,
na skalnatém výběžku mysu objevil, podoben muži
v prvním rozkvětu mládí, kol skrání mu poletovaly
černavé kadeře krásné a statné široké plece
objímal nachový plášť. Tu na lodi důkladně kryté
tyrhénští loupežní plavci se přihnali po moři třpytném.
Zlý je tam osud vedl. Jak zhlédli ho, na sebe kývli,
vyskákali hned na břeh a rázem se zmocnili muže,
dopravili ho na svou loď a jásali v duchu;
myslili jeden jak druhý, že z rodu vznešených králů
jistě to syn a tuhými pouty chtěli ho svázat.
Pouta však nevydržela a daleko padaly houžve
od jeho rukou i nohou; on sám pak zůstával klidný
s úsměvem v tmavých očích. Když kormidelník to viděl,
vykřikl na své druhy a tak na ně důtklivě volal:
Kterého, nešťastníci, tu boha jímáte v pouta
silného? Vždyť ani důkladná loď ho nemůže unést.
Věru buď sám je to Zeus neb Apollón stříbroluký
anebo Poseidón snad; ten není smrtelným lidem
podoben, nýbrž bohům, co mají olympská sídla.
Radím vám, na černou souš ho ihned propusťme z lodi,
nikdo naň nevztahuj ruku, ať na nás rozhněván za to
nevzbudí zuřivé větry a prudkou nezdvihne bouři!
Na něho náčelník plavců se obořil příkrými slovy:
Bláhovče, hlídej vítr a pomáhej napínat plachtu!
Chop se aspoň všech lan – zde s tím si už poradí muži!
Myslí, že do Aigypta nebo na Kypros připluje s námi,
k Hyperborejcům nebo i dál; však nakonec jednou
poví, kde svou rodinu má, svůj majetek všechen
a své příbuzenstvo, když do rukou dal nám ho osud.
Řekl a stěžeň zdvíhat se jal a napínat plachtu.
Vítr doprostřed plachty se opřel a všichni kol pevně
utáhli lana. A v tom již viděli podivné věci.
Po rychlé černé lodi se nejdřív lahodné víno
prýštilo, šíříc líbezný dech a nebeskou vůni,
a všech plavců, jak spatřili div, se zmocňoval úžas.
Za chvíli po kraji plachty výš vyběhly větévky révy
na obou stranách a na nich se hojně houpaly hrozny;
tmavě zelený břečťan se kolem stěžně zas vinul,
bohatý kvítky, i plod se v půvabných bobulkách jevil,
kde čněl u vesel kolík, tam visel věnec. Tu plavci
na druha lodivoda již volali, hned aby s lodí
přirazil k souši. Vtom bůh se ve lva hrozného změnil,
na krytbě zařval vší silu a za nový důkaz své moci
vyvolal doprostřed lodi zjev medvěda s huňatým tělem;
ten se tam zuřivě vztyčil a lev zase na krytbě shora
posupným pohledem hrozil. Tu na záď utekli plavci,
kde se kol kormidelníka, jenž zachoval rozvážnou mysl,
zděšení všichni shlukli; však lev se tam vřítil a rázem
uchvátil náčelníka. To vidouce, do jasné tůně
ostatní naskákali, tak záhubě uniknout chtíce,
tam se však delfíny stali. Jen lodivod milosti došel;
bůh ho zadržel, štěstí mu dal a promluvil k němu:
Zanech, lodníku řádný, vší bázně, ty máš mou přízeň.
Hlučný bůh Dionýsos jsem já, jejž zrodila matka
Semelé, Kadmova dcera, když s Diem se spojila v lásce.
Pozdraven buď, ty synu Semely spanilé tváře!
Na tebe myslit musí, kdo sladkou složit chce píseň.
