Odhalení na Schinousse: Porovnání verzí

Verze z 24. 3. 2017, 12:31

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování
 Stránka ve vývoji

V září 2009 jsem se při tažení Malými Kykladami s Vojtěchem a Radimem ocitl na Pano Koufonisi. Vyprávěl jsem jim o cestě s Marií na Keros lodí kapitána Manolise (viz historka Jas Keru), což vedlo k rozhodnutí podniknout aspoň jednodenní výlet na Schinoussu pomocí lodi Expres Skopelitis. Chtěl jsem kamarádům ukázat ještě větší zapadákov, než jsou Koufonisia. V přístavu na Pano Koufonisi jsme si dělali legraci z cedule „Zde, kde vás nikdo neodhalí“, neboť jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

Už při vystupování jsme si všimli, že v Mersini na Schinousse kotví mezi několika jachtami veliká soukromá loď, jaké se občas také říká „jachta“, i když to je obrovský a rychlý motorák velikosti ferry, ovšem z chromu a kouřového skla. Loď měla americkou vlajku a na zádi u výstupu prkenně stáli tři svalnatí muži v černých kvádrech a s reflexními brýlemi. Radši jsem hned schoval foťák do báglíku, abych předešel nějakému nedorozumění, protože paparazzie tady rozhodně rádi nemají. Dohadovali jsme se mezi sebou, jestli to jsou Muži v černém nebo CIA, protože sice vypadali docela jako Muži v černém, ale byli tři, ne dva.

Tak jsme provedli prvotní prospekci ostrova: prošli jej napříč, vykoupali se a usedli do prázdné venkovské hospůdky v Messarii. Rodina majitelů hospůdky byla přímo dojatá našimi roztahanými papíry s texty zlomků Míléťanů. Sice o nich nejspíš nic nevědí a staré řečtině nerozumí, nicméně ji bezpečně rozpoznají a ke všemu takovému mají obrovskou úctu. Nakonec jsme se vrátili do přístavu v Mersini, i když do odjezdu zbývalo dost času.

Vtom se ozval jakýsi hlasitý pokřik. Někdo na mě křičel cosi, z čeho jsem rozuměl jenom něco o fotografování. Napřed jsem se bál, že jsem se ocitl v průšvihu, aniž bych věděl proč. Rychle se však ukázalo, že na mně z okolí přístavního kafenia volá nějaký místní muž, který se tváří přátelsky. Po úvodním objímání s neznámým člověkem vyšlo najevo, že mě poznal podle fotek na mém webu, že jsem ten, co na Malých Kykladách fotografuje. (V té době to představovalo většinu veřejně dostupných fotek z těchto ostrovů.) Nedal jinak, než že musím nafotit taky Schinoussu. Přišel taky kapitán Manolis i jeho další kamarád, kterého jsem znal z Aiolie, a následovalo pohoštění na účet podniku.

Seděli jsme na stinné terase nad přístavem a drbali místní provoz, takže jsme se mohli zeptat na onu záhadnou bohateckou loď. Domněnka o Mužích v černém je velice pobavila, ale vyvrátili ji, stejně jako tu o CIA. Prý je to obchodní zástupce Coca coly pro Blízký Východ, který tady už poněkolikáté tráví celé léto, ale nikdo ho nikdy neviděl, protože neopouští svou loď. Asi tam má bazén. Hlídky na zádi se pravidelně střídají, musí jich tam být hodně. Odpověděli jsme, že to tedy je „obchodník v limonádě“, který je nechutně bohat, leč tomu nerozuměli, nejspíš proto, že Limonádový Joe zatím na Schinoussu nedorazil. Zato jsme vyslechli, že tady občas kotví jeden americký herec, jehož jméno nás mělo uzemnit, který tady má chalupu, dokonce i s malým divadlem.

Vrcholem jejich vyprávění o letních hostech na Schinousse byl složitý příběh o Abramovičově výletní „jachtě“. Tvrdili, že plavidlo ruského bosse má nejen vlastní heliport, ale také protileteckou, protiraketovou a protiponorkovou obranu, samozřejmě i vlastní ponorku. Všechno je to ovšem nějaké větší a mohutnější a pokud možno zlaté, takže loď je obrovská a má hluboký ponor. Proud dalších historek přerušil příjezd Expresu Skopelitis.

(Zažil jsem i hrozivěji znějící nabídku: „Chceš pořádně zmlátit, nebo být hostem ostrova?!“ Pochopitelně jsem si raději vybral riziko přežírání a opilství. Vyklubalo se z toho přání udělat album všech obyvatel ostrova, nejlépe i s oblíbenými zvířaty – osel, kocour, kohout – alespoň v případech významných mužů.)

   Souvisle číst: asi rovnou na Koufonisia

Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady

Schinoussa

MALÉ KYKLADY