Apeiranthos, horské hnízdo muzeí: Porovnání verzí
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
Stránka ve vývoji | Stránka ve vývoji | ||
| − | + | První vesnice v horách za sedlem Svatého Jana (Ag. Ioannis), pardon, městečko, je Apeiranthos (Apirantos i všelijak jinak), svérázný horský městys uprostřed ostrova. Místní obyvatelé jsou mimořádně hrdí na svých „pět tisíc let kultury“, které zde po řadu let oslavovali. Aspoň zčásti jsou to ovšem řečtí Kréťané přesídlení sem kdysi kvůli různým nepravostem. Žijí tady hlavně kameníci a lomaři, ale taky zelináři, vinaři a pastýři. (Prý se tady občas ještě kradou kozy, podobně jako v horských okresech Kréty, aspoň se to říká dole v Chóře a možná je to pomluva, zatímco kdekoliv jinde na Kykladách je nemyslitelné krást cokoliv, pokud nejde o státní dotace. V případě koz je ovšem ziskem spíše mužná čest, neboť honit v horském terénu mrštnou kozu uvyklou lezení, navíc bráněnou ozbrojeným pastýřem se psem, věru není snadné.) Z Apeiranthu pochází také řecký revolucionář Manolis Glezos. Apeirantské ženy zase založily spolek rukodělných prací, organizují prodej tkaných a vyšívaných věcí, včetně jakési prodejní galerie. Nás zde bude zajímat hlavně archeologické muzeum a pak to, že jde o dobré východiště k výletům za dalšími památkami. | |
Když na hlavní (tedy horní, vzdálenější) zastávce vystoupíme z autobusu, všimneme si jednak mohutného výhledu z terasy náměstíčka do horského údolí, jednak silničních ukazatelů, které návštěvníka směrují do čtyř muzeí: archeologického, přírodovědného, geologického a národopisného. To je snad absolutní rekord v počtu muzeí na počet obyvatel města! | Když na hlavní (tedy horní, vzdálenější) zastávce vystoupíme z autobusu, všimneme si jednak mohutného výhledu z terasy náměstíčka do horského údolí, jednak silničních ukazatelů, které návštěvníka směrují do čtyř muzeí: archeologického, přírodovědného, geologického a národopisného. To je snad absolutní rekord v počtu muzeí na počet obyvatel města! | ||
Verze z 4. 4. 2017, 11:28
Stránka ve vývoji
První vesnice v horách za sedlem Svatého Jana (Ag. Ioannis), pardon, městečko, je Apeiranthos (Apirantos i všelijak jinak), svérázný horský městys uprostřed ostrova. Místní obyvatelé jsou mimořádně hrdí na svých „pět tisíc let kultury“, které zde po řadu let oslavovali. Aspoň zčásti jsou to ovšem řečtí Kréťané přesídlení sem kdysi kvůli různým nepravostem. Žijí tady hlavně kameníci a lomaři, ale taky zelináři, vinaři a pastýři. (Prý se tady občas ještě kradou kozy, podobně jako v horských okresech Kréty, aspoň se to říká dole v Chóře a možná je to pomluva, zatímco kdekoliv jinde na Kykladách je nemyslitelné krást cokoliv, pokud nejde o státní dotace. V případě koz je ovšem ziskem spíše mužná čest, neboť honit v horském terénu mrštnou kozu uvyklou lezení, navíc bráněnou ozbrojeným pastýřem se psem, věru není snadné.) Z Apeiranthu pochází také řecký revolucionář Manolis Glezos. Apeirantské ženy zase založily spolek rukodělných prací, organizují prodej tkaných a vyšívaných věcí, včetně jakési prodejní galerie. Nás zde bude zajímat hlavně archeologické muzeum a pak to, že jde o dobré východiště k výletům za dalšími památkami.
Když na hlavní (tedy horní, vzdálenější) zastávce vystoupíme z autobusu, všimneme si jednak mohutného výhledu z terasy náměstíčka do horského údolí, jednak silničních ukazatelů, které návštěvníka směrují do čtyř muzeí: archeologického, přírodovědného, geologického a národopisného. To je snad absolutní rekord v počtu muzeí na počet obyvatel města!
Místní Kastro působí jako orlí hnízdo. K archeologickému muzeu vede hlavní třída. Na jejím začátku je hospoda, kde mívají aprobované místní víno. Méně turistická hospoda je vyzdobena ikonou a fotografiemi zesnulého majitele. Kamenné domy jsou střídmě ozdobeny symboly nebo nápisy. Většina ostatních ulic je ovšem svažitá a vybavená schody, jsme přece na Kykladách a navíc v horách. Oč více schodů, o to méně zábradlí. Když člověk vidí malinkou dětskou tříkolku zaparkovanou i s plyšovým medvídkem na okraji terasy podezděné nejmíň o 5 metrů, přeběhne mu mráz po zádech. Buď jsou tu i nejmenší děti tak rozumné, nebo šikovné – nebo tu už proběhl přírodní výběr. Vyhlídka je odtud ovšem skvělá, hora Zás je hned naproti a v zádech máme horu Fanari (883 m).
Přírodovědné muzeum hostí i relikt části vyhynulého miniaturního slona. V dobách drachmy byla vstupenka na muzejní okruh ozdobena kykladskou spirálou a upozorněním na „pět tisíc let kultury v Aperathu“. Je jen škoda, že některá z těch muzeí se přizpůsobují evropskému standardu. Chápu to u sbírky minerálů. Ještě v 90. let tu však byl k vidění taky sušený netopýr, sušená stažená fretka, puška místního učitele z doby povstání a dýně, kterou význačný měšťan přivezl až z Libye.
K přednostem Apeiranthu přičítám i pohodlí při čekání na autobus zpátky do Chóry. Když se zaleskne ve vzdáleném sedle na severu, je ještě čtvrt hodinky čas. Kdo se tady chce zdržet víc do večera, potřebuje svetr a peníze na taxík.
Víc fotek Apeiranthu je v albu. [[1]]
Souvisle číst: Archeologické muzeum v Apeiranthu
Dál naxijskými horami a za horami
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady
