S dětmi na pustém ostrově: Porovnání verzí

Verze z 18. 3. 2017, 12:13

 historka
 Stránka ve vývoji

Na konec prázdnin roku 1996 jsem zařídil rodinnou dovolenou v Maltézáně na ostrově Astypalea, což tehdy byla skoro samota za rybářskou vsí Analipsis, 15 km po silničce pustinou od Chóry Astypalejské. Nutno vědět, že mám dvě dcery, tehdy jim bylo 7 a 12 let, a že ta mladší upřímně nenáviděla jakékoli památky. Cesta na pusté místo pirátského nebo piráty sužovaného ostrova ji nadchla o to více, že tam žádné památky určitě nebudou. Cíl cesty jsem tajil i před vlastní ženou, jeli jsme na „tajný ostrov“. Ekonomicky možnou, byť ruinózně, se cesta stala díky tehdy nejlevnějším letenkám do Thessaloniky a železniční štrapáci do Athén. V Pireu se mně v lodní kanceláři opakovaně ptali, zda opravdu chci jet na Astypaleu s dětmi. Lístky, i ty dva dětské, mi samozřejmě rádi prodají, leč není prý zvykem, aby Evropané cestovali na místa, kde není infrastruktura, dokonce s dětmi. Takže jsme v 7 ráno odjížděli z Pirea lodí Leros na Astypaleu bez infrastruktury. Zmatek při naloďování umožnil nadále utajit cíl plavby. Komplikací byla mohutná bouře, do níž jsme se dostali už kousek za mysem Sounion. Zvedal se silný vítr, námořníci zčiperněli a pod různými banálními záminkami nenápadně kontrolovali všechno na lodi, hlavně dveře a všemožné uzávěry, také vysypávali odpadkové koše a doplňovali zásoby pytlíků na zvracení. Leros byl velice bytelné větší ferry, nicméně se brzy kolébal všemi směry pod nečekaně velkými úhly, asi jako sirka na potoce. Námořníci uzavřeli horní palubu, na které fičela vichřice a občas ji přelétaly velké vlny. Zrušili lodní třídy. Všechny zdravé, včetně nás, cestujících třetí třídou „an deck“, přesunuli do dvojky, kde jsme se potkali i s panstvem z jedničky, do které snášeli jen cestující skoro v bezvědomí a tomu blízkých stavech. Lodní lékař u všech takových rychle kontroloval, zda je to opravdu jenom mořská nemoc. Lodní rozhlas oznámil, že se netřeba ničeho obávat, protože na lodi je přítomen pop. Zkušenější ostrované se choulili v mírném předklonu v sedě, v rukou u nosu mnuli citrón, a setrvávali v bytostné odevzdanosti. Starší dcera tiskla zelenobílý obličej k okénku, které bylo střídavě pod vodou, nebo zase mířilo k obloze, což komentovala slovy: „Musím si to prohlídnout, tohle se asi moc často nevidí.“ Zato té mladší nikterak nestačila zásoba pytlíků v našem okolí. Při mezipřistání na Paru jsem proto navrhoval, abychom opustili loď. Tehdy ta mladší pronesla památnou větu: „Já na ten tajnej ostrov dojedu, i kdybych se měla zeblít jak koroptvička.“ V podvečer bouře ustala, blížili jsme se k Amorgu a pop na přídi lodi děkoval za utišení moře. V bouři loď vyměnila modrobílou řeckou vlajku za vlajku pravoslaví, žlutou s černou orlicí, to aby byla pod přímou ochranou Panny marie, což na zbytek rodiny působilo dojmem, že jsme vpluli do vod neznámého státu. Dojem jiného světa ještě zesílila kuželovitá silueta skalnatého ostrova Anafi (foto), kde bylo za soumraku poslední mezipřistání. Po desáté večer jsme konečně vjížděli do temného přístavu. Přijeli jsme na Astypaleu s pořádným zpožděním, naštěstí jediný ostrovní autobus věrně čekal na loď. Takže: Analipsis, až na konec! Asfalt brzo končí, leč autobusu to nijak nevadí a jede dál do nicoty. Vystupujeme do tmy, rozsvěcuju baterku, v jejím světle vypadá pruh okolní polopouště spíš jako smetiště. Jdeme s bágly a se zdevastovanými dětmi pěšky dál do Meltézány. Na holky ten tajný ostrov zatím nedělá moc dobrý dojem. Před půlnocí jsme na místě, kyria Kálí nás vítá a uvádí do pokojíčků. Při pokusu uvařit dětem aspoň pytlíkovou polívku a nám kafe ovšem vyhazuju pojistky tak důkladně, že zhasla východní část ostrova. S hrůzou si připomínáme báseň o strážci majáku, který vypnul světlo, a rána leželo na břehu množství mrtvol. Šel jsem se teda poradit do hospody, taky potemnělé, kde naštěstí řekli, že to není problém, to že se stává často. Marie se chtěla v pokojíčku na noc zamknout, ale zámek tady dosud nevynašli. Proč taky. Snažil jsem se ji uklidnit vyprávěním kyria Frangiska o bezpečí ostrova (viz historka Převýchova nechuti k jižanům a moři), ale výsledný dojem nebyl zcela kýžený. Maltezana Ráno vše napravilo! Pohled z okna na rozzářenou skoro liduprázdnou lagunu s několika malými rybářskými loďkami dodal holkám nevídanou kuráž. Ujištění, že jsme pořád v Řecku, a přitom je tu spíš levněji než v Čechách, ji ještě posílilo (foto). Týden u soukromé laguny a bez památek! Astypalea se rychle stala zamilovaným ostrovem celé rodiny, nejvíc samozřejmě Madly. Spikla se s kyriou Kálí, aniž by si rozuměly slovo. Nutno dodat, že kyria Kálí byla více než sedmdesátiletá velice tmavá a rázná dáma, které patřilo všechno, co bylo v dohledu (foto). Narodila se prý v řecké kupecké rodině v Antálii v jižním Turecku a na Astypaleu ji přivezli prchající rodiče, když jí byly dva nebo tři roky. Pořád ještě velela nejen hospodu, vedenou jejími potomky, ale nějak i rybáře v Maltézáně. V odlehlém domečku u moře k tomu měla dokonce vysílačku, byla prostě „pirátská babička“. Tvářila se tu hluboce vážně, tu šibalsky, tu zase úsečně velela; já se chvílemi skoro bál, aby se z paní „Krásné“ nebo spíš „Dobré“ nevyklubala její indická božská jmenovkyně. Maltézána je rybářská štace, takže holky se mohly večer oddávat rybím hodům, což je jinde mimo ekonomický dosah. Kolem mlsně chodily kočky, číhaly ve tmě, marně se snažily dostat do velké polystyrenové krabice s čerstvými rybami, zatížené proti nim pořádným kamenem. Kromě nás a několika místních tam bývala skupinka Italů a večer přijížděl do hospody džípem romantický athénský pár, dávali si langustu a dobíjeli v hospodě pořádný akumulátor pro světlo na jejich samotě. Jeden den přijel vedle do Analipsis obrovský chladící kamion z Německa a rybáři ukládali vybrané ryby do krabic s ledem (foto). Celá Analipsis byla na nohou a večer se pak z tamní hospody dlouho do noci ozýval zpěv a hovor. Bylo nám tak neskonale dobře (foto), že Madle nepokazily dojem ani památky, které se nečekaně objevily v den odjezdu. Loď prý pojede o den dřív, než jsme původně mysleli, takže jsem potřeboval zavolat na Naxos kyrii Anně, u které jsme pak měli bydlet. Už tenkrát, ještě před zevšeobecněním mobilů, bylo Řecko plné „kartotilefonů“, tedy automatů na kartu. Na Astypalei však žádný nebyl, dokonce ani v Chóře. V hospodě rodiny Kálí v Maltézáně jakýsi starobyle vypadající telefon měli, tak jsem chtěl zavolat odtud. Bodře mi vysvětlili, že kdyby zrovna fungoval, dovolali by se jím až do Chóry Astypalejské, ale nikam jinam, a odkázali mě na všemocnou pramáti. Tu moje žádost o telefonii až na Naxos rozparádila do nevídaných obrátek. Zatáhla mě do svého kutlochu v domečku u moře (foto), plného koberečků a lodních součástek, nažhavila prastarou vysílačku, mnohokrát cosi rázně křičela do mikrofonu, až po delší době konečně diktovala naxijské telefonní číslo kyrie Anny a předala mi mikrofon i sluchátka. Chraptělo a hvízdalo to strašlivě, ale všechno jsme domluvili. Poté jsem si všimnul, že telefonní vedení do Chóry sdílí nejen stejné sloupky, ale i stejné izolátory s místním téměř zázračným rozvodem elektřiny. Rozvody na sloupech elektrického vedení dodnes na mnohých ostrovech patří k vrcholným dílům místního lidového umění, leč Astypalea v tomto punktu ponechávala konkurenci daleko za sebou. Netušené památky Dopoledne před naším odjezdem se kyria Kálí zatvářila šibalsky, že by mě něco mohlo zajímat, a pokynula nám, ať ji následujeme přes dvorek a kozí chlívky k nádherné dávné mozaice (viz Mozaika v Maltezaně). Byla dost velká, takže jsem potřeboval nějaký nadhled pro fotografování, navíc se leskla a ani jsem u sebe neměl slušnější film než prachobyčejný Kodak Gold 200, tohle jsem prostě nečekal. Chtěl jsem si půjčit štafle, ale byl s tím problém. Myslel jsem, že jazykový, tak jsem štafle namaloval na kus papíru. Kyria Kálí na mě spustila, že není blbá, že ví, co je klimax, ale že takovou věc tady nemají, a hned mi názorně ukazovala, že přece na elektrické vedení i na střechu dosáhne. Prý možná v Chóře, určitě na Naxu, tam je všechno. Kdyby bylo potřeba, námořníci by takovou věc přivezli a pak zase vrátili. Tak jsem radši přenesl z hospody pár židlí. Archeologické muzeum Po dojemném rozloučení jsme odpoledne odjeli autobusem do Chóry, loď měla jet navečer. Autobus je tu spolehlivý v tom smyslu, že každého doveze, kam potřebuje, ale občas se zastaví u nějaké samoty, občas zase řidič diskutuje s někým, kdo mu přinese zvláště vyzrálý cukrový meloun, aby mohl ten den dělat průvodčího. Do Chóry jsme přijeli brzo, takže jsme zašli do kafenia. Znavené holky usedly na dlouhou lavici, což hodně udivilo místní chlapy, ale byli hodní a nechali nás tam. Skočil jsem si naproti do trafiky pro cigára. Trafikant se se mnou obřadně loučil a přitom mi doporučil, abych se podíval taky na to, co má v jakémsi přístavku za trafikou, znělo to málem jako nabídka nějakého podivného zboží. Prošli jsme tam – a tam bylo archeologické muzeum! (Viz Archeologické muzeum v Chóře Astypalejské.) Dokonce zde s úctou vzpomínali na pana profesora Antonína Bartoňka a jeho slavnou jachtu, přestože od jeho vylodění na Astypalei už tenkrát uběhlo nějaké to desetiletí. Podle místního podání sem prý na jachtě připlul za veliké bouře až z Brna, přes ostrovy Dodekanésu. Rozloučení s ostrovem V přístavu bylo nečekaně hodně lidí. Ukázalo se, že všichni čekáme na poslední loď toho léta, což se nemohlo obejít bez slavnosti (foto). Byly zde židle pro čestné hosty, tedy pro pana starostu, popa a jejich příbuzné, i pro významnější z odjíždějících hostů. Při západu Slunce pan starosta pronesl řeč, ve které se v epické šíři loučil „s athénskými hosty“. Skončil ji zvoláním: „Příští rok zase na plážích Astypaleie!“ Pak spustila místní kutálka a mládež v krojích představila lidové tance (foto, foto). Zpočátku to vypadalo sice malebně, leč trochu chtěně. S houstnoucím soumrakem se však muzikanti i tanečníci dostávali do varu a mnozí cestující se k nim přidávali, představení lidových tanců přerostlo v noční rej. K davu cestujících se přidala snad celá Chóra. V pozdní večer se ze tmy za skálou vyhoupla příď veliké lodě, jejíž houkání na chvíli přehlušilo ten místní šrumec. Scéna jak z Amarcordu (foto). Nikdo však nenastupoval, naopak, námořníci vystoupili a přidali se k reji. Po delší době se kapitánovi podařilo přimět námořníky k tomu, aby uvedli cestující na loď, mnozí přitom dál tančili. Loď už byla plná k prasknutí, ale odjet ještě nemohla, protože na ní teď byla i celá Astypalea, v dojetí a tanci. Námořníci slzeli, když museli vyvádět místní lidi z lodi, objímali se a tancovali. Konečně s mnohým slavnostním houkáním loď vyjela do tmy směrem k Pireu, podobna lodi Dionýsově. Mladí Athéňáci se na horní palubě ještě dlouho do noci předstihovali v rychlosti tance a výšce skoků, nicméně jsme ještě za tmy v pořádku dopluli na Naxos.

 Pokračovat v souvislém čtení: Chóra Astypalejská

ASTYPALEA