Prométheus, Epimétheus a Hermés: Porovnání verzí

Aktuální verze z 21. 7. 2019, 18:03

Prométheus, Epimétheus a Hermés

(Myslet napřed, potom a podle přirozenosti)

Zdeněk Kratochvíl (pro Ekologické dny Olomouc 2019)

Letos chci mluvit o odpovědnosti za přijímání a pochopení mýtů, za jejich výběr a rozvíjení.

Legitimizační mýty

Královna podsvětí a Sísyfos, 530 před n. l.

Tizianův Sísyfos, asi 1548.

Doslovně vzato se těmito slovy označuje (často plytká) vrstva mýtů, které mají zdůvodnit, jak se něco jmenuje nebo správně dělá. Teď ovšem půjde o legitimizaci moderny, případně postmoderny, kupodivu také prostředky mýtu. Je velice zvláštní, že pro legitimizaci moderny byly použity řecké mýty o Prométheovi, dokonce o Sísyfovi, podobně jako z pozdějších zdrojů také tradice o Faustovi. Z postav rozporných (Prométheus), ba dokonce krajně záporných (Sísyfos), se staly symboly nového lidství. (Nemluvě o Faustovi.) Nechám teď stranou Sísyfa, i když je pozoruhodné, jak se z největšího podvodníka a jednoho z největších násilníků antiky stal reprezentant lidské situace a dokonce údajně skeptické vědy – a soustředím se na roli Prométhea.

Mýtus

Prométheus a Epimétheus.

Předesílám, že už Jan Patočka (a to nepatřím k jeho pokračovatelům) říkal, jak je zvláštní, že právě na půdě řeckého mýtu vznikla filosofie. No, podobně se to stalo taky v Číně a v Indii (to by se Patočkovi a jeho předchůdcům nelíbilo), nicméně nijak moc běžné to není.

Jak to bylo s Prométheem „doopravdy“, tedy v mýtu samotném? Nutno vědět, že v mýtu není žádné „doopravdy“. Ne proto, že by mýtus (mythos, μύθος) byl „nepravdivý“, neboť tam, kde mýtus funguje a vládne, je zdrojem a kriteriem pravdy. Problém však je, že téměř nemáme žádný „ryzí“ mýtus, ale jen mýty nějak „použité“. Známe hlavně použití básnická a výtvarná, která jej rozvíjejí po svém; ale také použití mytologická (mytografická), která se jej snaží nějak logičtěji učesat. Mýtus sám o sobě je obtížně polapitelný. Je obecně sdílený, ne naučený studiem mytologie. Proto je nutná vsuvka o tom, co vlastně mýtus je. Nabízím tři definice, v časovém pořadí jejich vzniku v průběhu 20. století:

1. Mýtus je manifestace posvátného slovem. (Otto)

2. Mýtus je vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor. (Eliade)

3. Mýtus je slovní stránka rituálu. (van der Leeuw)

Zatím odložím otázku, zda je pro naši dobu něco posvátného, nebo spíše, co bývá v naší době sledovaným dějem a vzorem, případně slovem, které doprovází důležité akty naší kultury (spíše civilizace).

Prométheus a Epimétheus

Prométheus udělal člověka, optimistická verze z Ruska kolem roku 1790.

Prométheus je přikováván ke kavkazské skále, asi římská doba.

Vlevo Sísyfos, vpravo orel klove Prométhea, 550 před n. l.

Héraklés přichází osvobodit Prométhea, 6. století před n. l.

Prométheus napřed myslí, potom jedná, zatímco jeho bratr Epimétheus to dělá naopak. Prométheus ukradl nebeský oheň a dal jej lidem, které Epimétheus hloupě odbyl. Oproti většině ostatních živočichů mají mizerné chlupy, drápy a zuby, neobejdou se tedy bez ohně.

Prométheus je Títán, tedy bytost starší než Olympští bohové. Podle jedné verze dokonce vytvořil lidi. Za krádež nebeského ohně byl přikován ke kavkazské skále. Když se Zeus nedočkal omluvy, poslal orla, aby mu kloval játra. Chtěl od něho také vyzvědět dávnou věštbu o pádu Olympu a konci vlády bohů. Prométheus však vytrval, nekál se a věštbu neprozradil, nakonec jej vysvobodil Héraklés. (Ta věštba o pádu Olympanů by byla z hlediska křes´tanů i ateistů krajně zajímavá. K fíglům mýtu nicméně patří, že dokáže něco naznačit, ale hned to skrýt a navodit představu, že dokonce víme, proč to neznáme .)

A ještě tu máme otevřenou Pandořinu skříňku. Tedy dary Epimétheovy manželky, kterou na příkaz Diův vyrobil Héfaistos pro Prométhea, ale ten ji moudře odmítnul. Lsti, lži, strasti a žaly vylétly – a zůstala jen naděje. Otevírat božské výtvory nebývá bezpečné, dokonce ani kdyby nebyly takto lstivě nalíčené.

Totéž se týká i lidského poznání. Poznávat z jakési „božské pozice“, to by bylo ono! Někteří lidé naříkají, jak jim chybí božská intelektuální a mocenská pozice, ale zanedbávají možnosti, které jim dává příroda. Nevím, kterého boha mají na mysli, nejspíš scholastického. Jiní, dnes početnější, považují svůj intelekt za nějak nadpozemský, málem prý duchovní, přestože jej mnozí z nich hrubě zanedbávají. Rozum se každopádně stal garantem pravdy, ať už v podobě vědecky kritického myšlení, nebo v podobě „zdravého rozumu“, „univerzity života“. Pokaždé je to ovšem jiná „pravda“, ta zdánlivě lidová je přitom mnohem nebezpečnější než ta vědecká. Bohužel většinou neobsahuje nějakou lidovou moudrost, často jde spíše o hulvátství povýšené na ideologii, tedy obhroublejší verzi Epiméthea, která si ovšem hraje na Prométhea.

Hermův oheň

Maia, Hermova matka v Kyllénské jeskyni. Fotku z roku 2004 lze demytologizovat jako hru světel na krápnících.

Hermés Ithyfallikos, ostrov Sifnos pro Delfy, 520 před n. l.

Hermés podle dávného náboženského hymnu „jako první rozdělal oheň na zemi“, a to svým „klůckem“. (Některá zobrazení jsou spíše „kabinetního rázu“, něco jako řecká tantra kolotání přírody.)

Pozemské rozdělávání ohně není závislé na nebi, fyzikálními i erotickými. Vzdálenou analogii vztahu Prométhea a Herma (nebeského a pozemského ohně) představuje Nietzscheho koncept vztahů mezi dědictvím Apollóna a Dionýsa v lidské kultuře. V religionistice spojuje Prométhea Herma společná kategorie trixter.

Hermem rozdělávaný oheň není ukradený (což zrovna u tohoto boha poněkud překvapuje), je ryze přírodní!

Jak to je s mýty naší doby?

Prométheus, Německo 1934

Pozlacený Prométheus střeží Rockefeller Center na Manhattanu z centra zodiaku od roku 1934

Prométheus, Rumunsko, 60. léta.

Prométheus se sochou svobody, Dněproděržinsk, Ukrajina, asi rané 21. století.

Naše současnost je charakteristická absencí zdrojů důvěry (církev, věda, škola, zpravodajství), nadvládou řeči a obrazů nad skutečností (trapně řečeno nad fakty, tedy nad tím, co nejde oddiskutovat, protože na to stejně narazíme, i když zavřeme oči a uši).

V roli obecně sdílených mýtů fungují televizní seriály, křiklavé nebo podbízivé písničky z televize a rozhlasu, brutální monstra počítačových her a apokalyptických filmů, příběhy „celebrit“, „sport“ (také v roli identifikační), reklama, – a především všechno, co je spojené s kultem peněz: slevy, úspory za každou cenu, vše „výhodné“... Může z toho vyrůstat filosofie? Často z toho emerguje spíše úroveň umělé demence (analogicky umělé inteligenci emergující ze struktur křemíkového čipu a matematiky), když celkem ne vždy hloupí lidé šíří velice primitivní fámy.

Nějak nás neopouštějí strašidla římské civilizace: Věčné Město, alias stabilita. Bohužel k nim patří i trvale udržitelný rozvoj, čímž nechci zpochybňovat užitečnost některých podobných užitečných snah, pořád lepší než apokalyptika. Striktně vzato paří k římskému imperiálnímu dědictví i kategorie původu a třídy, které v 19. století prodělají zásadní proměnu.

Nově ožívají strašidla vyrobená a vypuštěná v 19. století: smysl dějin, dějinné určení (předurčení), původ (rasový, třídní, místní), národ... Ten smysl dějin je ovšem nepřiznaně vždy spíše mýtus o dějinách, v různých verzích podle náboženského a politického prostředí. A „původ“ je průhledně mytická kategorie, neorganicky přesazená do (přinejmenším zdánlivě) racionálního prostředí, kde páchá rotyku.

Leč dosti nářků – a hledejme možná východiska!

Díky Darwinovi máme evoluční příběh, který nás propojuje nejen všechny navzájem, ale i se vším živým na Zemi, v přítomnosti i dávné minulosti, „jsme jedné krve“, jsme všichni uvnitř celku přírody, dokonce v nás kolují kousíčky kovů, které vznikly při výbuších dávných supernov.
Stále přežívají zbytky křesťanství, což kdysi bývalo náboženství, jehož zvěstovatel se zříkal vlastní moci, dokonce úplně.
Máme zbytky důvěry v inteligenci (lidskou i umělou), umění nevymřelo, příroda a přirozenost se vždy znovu probouzí...

Hermovské až hermetické

Hermés jako pastýř, 450 před n. l.

Hermés jako řečník, Řím, 1. až 2. století n. l. podle řeckého originálu z pozdního 5. století před n. l.

Hermés Trismégistos, 1480-1490.

Hermés jako šikovnej kluk (konkrétně jako běžec od Marathónu - nebo naopak běžec od Marathónu stylizovaný jako Hermés), 340-3330 před n. l.

Hippokratés, psal kolem roku 420 před n. l.

Už před lety jsem nabyl mínění, že reálné náboženství naší doby je silně prostoupeno nejnižšími dimenzemi Herma. Podvody, zdání, klamy, řečnění, reklama, zlodějna, obchod... Napadlo mě, že by se to možná dalo léčit vyššími dimenzemi téhož boha, tedy vtipem, radostnou vynalézavostí pro nezištnou zábavu, uvolněním, vztahem k přirozenosti...

Hermés je vskutku filuta par excellence. Homérský Hymnus na Herma je nejveselejší náboženský text, který znám. Hermés má srandu úplně ze všeho, nepřetržitě škádlí svého staršího bráchu Apollóna, dobírá si i Dia. Věci vysoké promísí s nízkými, ale také obrátí věci nízké ve vysoké. Nečekaně proměňuje kontexty, takže se v jeho činech nevyzná ani Apollón, znalec veškerého Osudu. A když by mu byl někdo na stopě (což se občas daří jenom Apollónovi), tak sehraje roli neviňátka, nebo pouhého poslíčka bohů. Syn Kyllénské Máie ze zapadlé Arkádie je doma s pastýři, na Olympu, v podsvětí, ale i ve městech, na tržištích i ve školách. Ledabyle překračuje všechny hranice a rozdíly. Soukromě si myslím, že i slovutný Hermés Trismégistos, ctěný hermetiky pozdní antiky a renesance, je další z řady vtipných úskoků Herma Kyllénského, syna Máiina. Ostatně, rozlišení mezi „hermovským“ a hermetickým“ se řecky nedá vyjádřit. O tom jsem pojednal ve stati Starý mudrc a šikovnej kluk (Analogon 40-2004/1). Nechci obnovovat hermetismus, ani se nechci hádat o to, který je pravý. Navrhuji jen pokus o hermovskou inteligentní hravost, která obstojí mezi horskými pastýři i v nejlepších školách, byť není primitivní ani formalistně učenecká – a ze všeho toho si dělá srandu, ta je navíc sama poučná, i když rozhodně není didaktickým vtipem.

Lze to popsat i jako pokus o pěstování vztahů mezi přirozeným prožíváním, kritickým myšlením – a tvůrčí hravostí. Když nám něco z této triády chybí, stáváme se nešikovnými nemehly a navíc i náchylnými k manipulaci, ať už ze strany ideologizované tradice nebo zkostnatělých školních nauk, nebo hoaxů.

Naštěstí „přirozenost ve všem vystačí všemu“, jak říkal Hippokratés.

Chvilka s reklamou

Na konec oznamuji dva své počiny letošního jara:

Udělal jsem webovou prezentaci řeckých bohyň, bohů a héroů v podobě fotogalerií v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons, tedy na adrese https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Greek_deities.

Odevzdal jsem do redakce text knížky Alternativy (dějin) filosofie. Napsal jsem tam vše, co jsem ve školních dějinách filosofie (Filosofie mezi mýtem a vědou) zamlčel, protože by to narušovalo konsenzuální, hladký a optimistický výklad. Asi kvůli tomu budu u řady lidí za blbce, alternativci se naštvou ještě víc než akademici a scholastici.

Zpátky na hlavní stránku