Pamětihodné skutky kyrie Anny: Porovnání verzí

Aktuální verze z 31. 1. 2018, 15:57

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování

Kyria Anna (naše paní bytná na Naxu) a její vnučka Erynoula.

Kyria Anna je svérázná stará dáma, která vyrostla jako sirotek z Melanes, v chudém prostředí venkova – postarala se o ni tetička z Chalki – a pak se uchytila ve městě. Je to pravá ostrovanka, její výroky jsou ilustrativní pro mentalitu zdejšího lidu. Plně se na ni vztahuje i úsloví: „Ostrovní ženě zbytečno odporovat!“ Když jsme třeba s Marií ráno odcházeli na výlet, volala za námi, že si musíme vzít svetr, protože bude poly to kryo, moc zima! Když se dozvěděla, že vyrážíme na vysočinu, tak málem chtěla kontrolovat i tloušťku svetrů. Ten zářijový den bylo kolem 23 stupňů a jen polojasno. Naopak ji vůbec nepřekvapuje, když po kamenitých a kopcovitých cestách ujdeme desítky kilometrů, to považuje za normální. Vždy jí hrdě hlásím, když vyrážíme do okolí Melanes, protože je to její rodný kraj. Své hosty hojně zásobuje ovocem. Když poprvé spatřila, že si na pokojíčku vařím chortu, tak se úplně rozjásala, a pravila, že jsem skutečně člověk! Oni to cizinci málokdy jedí, většinou jen proto, že o tom nevědí, ve slovníku najdou „seno“. Když jsem se vracel do Prahy, vybavila mě potravinami tak, že s jejich váhou byl na letišti problém, naštěstí i tam platil argument, že to je od velice milé paní bytné. „Jsme přece lidi.“

Anna a krize

Kyria Anna ráda telefonuje, samozřejmě svým dialektem a svým hrdelním hlasem. Tak třeba asi rok poté, co se všude mluvilo o finanční krizi, volala pozdě večer do Prahy, jestli jsme v pořádku a jestli máme co jíst. Byla velice šťastná, když jsem jí odpověděl kladně a dodal, že i pít. Vysvětlila mi, že dcera slyšela v televizi, že „na pevnině je krize a místama je to prý zlý“. V těch dnech byly v Athénách nepokoje a ta dobrá žena pojala představu, že čím dál od Naxu, tím hůř. Města na pevnině moc nerozlišovala. Na Naxu mi pak říkala, že sama na pevnině několikrát byla, ale že není o co stát, že nechápe, co lidi s tou pevninou mají. „Je tam jen rámus, smrad a zloději!“

Anna a kalamita

Když se jednu zimu v Praze udělala námraza na trolejích a nejezdily tramvaje, tak to asi jako perličku převzala i Naxos TV, protože Anna v noci rozrušeně volala v obavě o nás. Žena, která nikdy neviděla led mimo ledničku a sníh déle než deset minut (nebo na dálku na vrcholcích hor), měla podle zpravodajství představu, že jsme v Praze totálně uvězněni pod souvislým ledem.

Anna a politika

Zlatým hřebem ovšem byl její příběh s místním politikem, který jí přinesl i chvíli mediální pozornosti. Nevěřil bych, kdybych neviděl záznam z televizních zpráv. Vysvětlovala nám, že za rohem bydlel takový docela vtipný kluk (tedy o generaci mladší muž), který se s ní vždycky vybavoval, prý ji oslovoval „tetičko“. Po čtyřicítce ale zblbnul, dal se na politiku a přestal se s ní bavit, taky se odstěhoval. Pak najednou od něho přišla pozvánka, aby zastupovala místní pravoslavnou charitu na předvolebním shromáždění, že tam má vyhrazenou židli. Šla tam, ale když jí chtěl před kamerou rutinně podat ruku, tak mu nahlas řekla: „A teď je ti tetička zase dobrá?“ On se jen přehlíživě usmál a pokročil k dalšímu z lidí. Tak jej praštila. Rána měla být spíše symbolická, jenže díky velkému rozdílu výšky obou postav šla přímo na solár. Nečekaný úder staré a malé ženy poslal statného politika na chvíli do kolen, což mu vyneslo velkou ostudu. Jí naopak velikou slávu, protože tuto epizodu převzaly snad všechny tamní televize a pouštěly ji znovu a znovu. Staré dámě nemůže nikdo vyčítat ráznost vůči mladšímu muži, který ji urazil, zvlášť když neteče krev. Kyria Anna nadšeně opakovala: „Tak na ně! Kdyby na ně vyrazily všechny staré báby, tak by tolika nekradli!“ Malinko se však styděla, že po ní několik týdnů v obchodech nechtěli platit a dávali jí všechno zadarmo.

Anna a dějiny Naxu

Občas za mnou přišla večer na terasu a vyprávěla všechno možné i nemožné. Rozuměl jsem z toho jenom malou část, ale i to vydalo za mnohé úvody do ostrovních reálií a novodobých dějin, byť se v tom mýtus mísil se skutečností hůř, než na popisech ze staré mapy Naxu. Nejraději vyprávěla o tom, co sama znala už taky jenom z vyprávění. Třeba jak kdysi před válkou se jeden mladý Francouz zamiloval do chovanky katolické dívčí školy támhle nahoře na Kastru. Najal si letadlo, seskočil padákem na nádvoří hradu, zevnitř rozlomil dveře a dívku šťastně unesl, protože na něho vedle přístavu čekal kamarád s motorovou lodí a odvezl ho až na Mélos, kde kotvila francouzská flotila. Pak poslali z Francie pohlednici, že jsou šťastni.

 Souvisle číst: Chóra Naxijských

 Zpátky na obsah podkapitoly Vítejte na ostrově proměnění!

 Zpátky na obsah kapitoly NAXOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY