Použité mýty: Porovnání verzí

Verze z 26. 6. 2019, 07:56

 stránka ve vývoji

Použité mýty

Pro Klasické rozhovory 2019

Na řecké mýty odkazujeme s takovou samozřejmostí, že si často málo uvědomuje velice nepřímý charakter většiny našich pramenů ve vztahu k živému mýtu.

Problém přístupu k autentickému mýtu v řeckém náboženství

Až na výjimky potkáváme „jen“ použití mytických motivů, a to jak v literatuře (především v epice a tragédii), tak ve výtvarném umění. V homérských eposech potkáváme krom líčení základního příběhu hrdinů také narážky na obecnější mýty o božských dějích. To jsou nejstarší textové prameny pro naše poznání řeckého náboženství. Přibližně od 7. století před n. l. se mytické scény také běžně objevují ve vázové malbě. V téže době se také objevují první snahy po nějaké výkladové standardizaci řeckých mýtů, v typickém případě výběrem z řady existujících verzí a utříděním podle nějaké osnovy. Nejznámějším takovým textem je Hésiodova Theogonie, s konceptem tří generací bohů. Od 6. století před n. l. se objevují jak interpretace tradičních mýtů, tak i jejich první racionální kritika, většinou z pozic principu aktualismu.

Pod dojmem křesťanství a podobných náboženství občas zapomínáme, že řecké náboženství nemá žádné posvátné spisy sensu stricto, žádný kanonický text. (Homérské eposy se do trochu podobné pozice dostávají až v pozdním novoplatonismu, asi pod dojmem z křesťanství.) Roli „učitelů náboženství“ zastávají básníci a věštci, a to díky inspiraci, přesněji: enthúsiasmu. Jak bychom tedy mohli mít v rukou text autentického řeckého mýtu?

Mythos

Řecké slovo mythos znamená vyprávění, příběh. V některých kontextech může být synonymem slova logos, v jiných zase jeho opozitem. Současné mediální užití tohoto slova (např. od mýtu k faktům) vyrůstá z latinské tradice (mýtus je fabula) a z dědictví pozitivismu ve školství 19. a 20. století. Řekové to vnímali jinak, řecké náboženství je eumytické. Proto předesílám tři z řady definic mýtů, které v průběhu 20. století podali religionisté, a to chronologicky:

Rudolf Otto: Mýtus je manifestace posvátného slovem.

(Musíme však vědět, co je to to posvátno, a shodnout se na tom.)

Mircea Eliade: Mýtus je vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor.

(Stejný problém, i když navíc vtipně upozorňuje na exemplární charakter. V Česku asi nejpopulárnější definice. Rizikem je ovšem nutkání k zaměření na mýty o vzniku světa nebo lidí, tedy k pohledu na jiná náboženství židokřesťanskou optikou.)

Gerardus van der Leeuw: Mýtus je slovní stránka rituálu.

(Asi nejužší, tedy nejjednoznačnější definice, navíc bez dalších problémů; co považujeme rituál, na tom se docela shodneme.)

Máme tedy před sebou text mýtu, když čteme Homéra nebo Hésioda? Podle Otty i Eliadeho by to málem vypadalo, že ano, alespoň při dostatečně širokém pojetí „posvátna“; dokonce je řeč o vzorové (pra)minulosti. Není to však tak jednoduché, což ostře ukáže Leeuuwovo pochopení, neboť nejsme v kontaktu s rituálem, nanejvýše velice zprostředkovaně, vyprávěním příběhů, které souvisejí s těmi zpívanými při rituálu. Ty ovšem málo známe. Možná nejblíž k nim mají tzv. Homérské hymny, alespoň jejich starší vrstva. Navíc bychom se neměli spokojit s tichou četbou dle zvyku intelektuálů, ale zpívat a v některých případech dokonce inscenovat obřad, co je samozřejmě problém.

Zajímavým problémem otevírají klasické tragédie, neboť na jedné straně jde o sekundárně básnicky zpracovaná mytická témata, často ze starší epiky, na druhé straně je divadlo ještě pořád v nějakém smyslu součástí rituálu, byť už se od něj postupně vzdaluje – a divadelní zážitek sám o sobě zpřítomňuje, dokonce i dnes.

Mytologie a mytografie

Teď půjde o textová svědectví v podobě záměrného zpracování mýtů do souvislého a poměrně jednotného příběhu, který jen občas pracuje s pluralitou verzí. (Například když Erós je současně primordiální božstvo i rozverný synek Afrodíty, která sama je především dcerou Úrana a moře, ale také dcerou Dia a Dioné.)

Problémy bývají už při výkladu tak standardního textu, jakým je Hésiodova Theogonie. Někdy bývá chápaná jako popis stvoření světa, ale ten byl už předtím a bohové jej pouze proměňují k obrazu svému. Občas se Hésiodovo schéma tří generací bohů zaměňuje za dějinný pohled na řecké náboženství. Hlavně se však zapomíná se na nultou generaci, tedy na Chaos a pak ještě Noc. Právě tyto mocnosti v pozici „na počátku“ rození přece tolik pohoršovaly Aristotela.

Staré alternativy za Hésioda většinou tradičně označujeme jako mytografie, i když v antice to byli spolu s nejstarší epikou prostě „theologové“. Za pozornost stojí, že tuto kategorii zvýraznil Aristotelés, když překvapivě pochválil značně extravagantního mytografa (a muže božího) Ferekyda za to, že u něho na počátku stojí něco rozumného (Metaphysica 1091b8, viz) (http://www.fysis.cz/presokratici/myth/Ferek.htm#A). Aristotelés nemá na mysli „začátek“, nýbrž arché v tom smyslu, jaký sám zavedl, tedy princip existence.

Často zaměňujeme rovinu mýtu s rovinou mytologie nebo mytografie, tedy s už nějak literárně zpracovaným a myšlenkově učesaným převyprávěním nebo i výkladem. Takovému převyprávění příběhu hrozí, že často akcentuje vše nedůležité (podobně jako Biblická dějeprava).

V novověku je pak krom rozmachu novodobých mytologií pozoruhodné také přeznačování některých řeckých mýtů (zčásti Prométheus, hlavně Sísyfos), ale to by bylo už jiné téma.

Zobrazování mytických postav a scén v řecké antice

Řecké sochy a především vázové malby znáte mnozí z vás lépe než já. Proto chci jenom upozornit na některé souvislosti: Zobrazování mytických motivů se objevuje v přibližně stejné době jako první psané mytologie. Samozřejmě, že i v zobrazeních brzy dochází k jakési standardizaci. Je to jen vliv psaných mytologií nebo také vzájemné zpětnovazební působení?

Typický časový průběh: napřed kvůli stylizaci obtížně identifikujeme, pak archaická „nadčasová“ estetizace, dál vydělení „umění“ jako kulturní kategorie v klasické době, nakonec formalizace atributů jinak totálně antropomorfních figur. Svébytným problémem je zobrazování mytologických motivů v novověku. Často jen záminka k možnosti zobrazovat nahé postavy. V 19. a 20. století je krom vzácných výjimek nápadný úpadek formálně blízký krizi zobrazování tradičně křesťanských témat, hlavní proudy výtvarného výrazu už jdou jinudy, byť se některé starými zdroji inspirují, v silných případech spíše volně.

Chvilka s reklamou

Fotoalba řeckých bohyň, bohů a héroů v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons: https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Greek_deities

Viz taky prezentace k přednášce Prométheus, Epimétheus a Hermés pro Ekologické dny v Olomouci, na doméně www.keros.cz http://142521.w21.wedos.ws/domains/keros.cz/index.php?title=Prom%C3%A9theus,_Epim%C3%A9theus_a_Herm%C3%A9s

Zdeněk Kratochvíl

Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK

Zpátky na hlavní stránku