Příroda a přirozenosti: Porovnání verzí
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 25: | Řádka 25: | ||
V průběhu klasické doby se však význam slova φύσιϛ mění, až je Aristotelés stabilizuje významově blízko druhu nebo esenci. Omezení na tento okraj starší významové škály způsobí četná nedorozumění. Např. jsem dlouho nechápal, proč Václav Bělohradský ve jménu existence brojí proti zhodnocování přirozenosti, než mi došlo, že tou přirozeností myslí po neo-konzervativním způsobu esenci, že tedy vlastně upřednostňuje existenci před esencí. Totéž by předsokratici řekli slovně opačně, totiž jako upřednostnění přirozenosti. | V průběhu klasické doby se však význam slova φύσιϛ mění, až je Aristotelés stabilizuje významově blízko druhu nebo esenci. Omezení na tento okraj starší významové škály způsobí četná nedorozumění. Např. jsem dlouho nechápal, proč Václav Bělohradský ve jménu existence brojí proti zhodnocování přirozenosti, než mi došlo, že tou přirozeností myslí po neo-konzervativním způsobu esenci, že tedy vlastně upřednostňuje existenci před esencí. Totéž by předsokratici řekli slovně opačně, totiž jako upřednostnění přirozenosti. | ||
| − | + | Naprosto zmatečně nás o přirozenosti poučí bohužel i česká Wikipedie, dokonce jako o podstatě: „Přirozenost (řecky ''fysis'', lat. ''natura'', srov. s českým nátura) je podstata, trvalá struktura jsoucna, pokud je základem či pevnou součástí jeho chování. Tento pochází z aristotelské filozofie (spolu s ''techné'') a tvoří jeden ze základů filozofické antropologie.“ Pak uvádí hlavně problémy dogmatické teologie. Přepodivné (abych mluvil slušně). | |
| + | |||
| + | Pokud přirozenost neredukujeme na jsoucno, natož na podstatu, tak nezrušíme ani věčné kolotání božských proměn. Kdo takovou redukci provede, ten i z pánaboha učiní jsoucno, tedy něco, čeho se můžeme zmocňovat v náš prospěch. Takto vymyšleného boha pak v přírodě hledáme marně, proto ho scholastici spárují s nadpřirozenem. Ostatně, kde berou všichni scholastici jistotu, že jejich bůh, kterého za naprosto absurdních předpokladů formálně správně dokazují, je rodu mužského? | ||
<br clear=all> | <br clear=all> | ||
Aktuální verze z 20. 12. 2018, 18:03
Řecké slovo φύσιϛ překládáme tam, kde umožňuje taky plurál, jako „přirozenost“, zatímco tam, kde plurál neumožňuje, „příroda“. Do filosofie je uvedl Hérakleitos.
Starší čeština překládala v obou případech „přirození“, viz titul O přepodivné moci přirození.
V Řecku není příroda nebo přirozenost protikladem k nějakému „nadpřirozenu“, neboť Řekové na rozdíl od latiníků žádné nadpřirození neznají. I bohové jsou součástí přírody, byť součástí pořádající.
Každá přirozenost vzniká jakožto zanikající. Začíná zanikat už od svého vzniku a dovznikává až do konce svého zániku. Příroda se udržuje neutuchajícími proměnami přirozeností.
Významově (ne slovně) to říká už Anaximandros B 1:
„(Z čeho je jsoucím věcem vznik, do toho nastává i zánik,) podle nutnosti; navzájem si totiž platí trest a pokutu za [své] bezpráví, podle řádu času.“
Hérakleitos rozlišuje podle každé přirozenosti (B 1). Uvažování, které má za největší zdatnost a moudrost, váže na vnímání přirozenosti (B 112). Jenže (B 123): „Přirozenost se ráda skrývá.“
Ještě Hippokratés říká (Peri diaités 4): „Přirozenost ve všem postačí všemu.“
Význam slova přirozenost pozoruhodně klouže napříč různými úrovněmi obecnosti všeho, podle čeho rozpoznáváme: vlastnost, povaha, podoba, způsob, druhové určení... Přitom míní proměnlivost a uplývavost, byť opět pokaždé charakteristickým způsobem.
V průběhu klasické doby se však význam slova φύσιϛ mění, až je Aristotelés stabilizuje významově blízko druhu nebo esenci. Omezení na tento okraj starší významové škály způsobí četná nedorozumění. Např. jsem dlouho nechápal, proč Václav Bělohradský ve jménu existence brojí proti zhodnocování přirozenosti, než mi došlo, že tou přirozeností myslí po neo-konzervativním způsobu esenci, že tedy vlastně upřednostňuje existenci před esencí. Totéž by předsokratici řekli slovně opačně, totiž jako upřednostnění přirozenosti.
Naprosto zmatečně nás o přirozenosti poučí bohužel i česká Wikipedie, dokonce jako o podstatě: „Přirozenost (řecky fysis, lat. natura, srov. s českým nátura) je podstata, trvalá struktura jsoucna, pokud je základem či pevnou součástí jeho chování. Tento pochází z aristotelské filozofie (spolu s techné) a tvoří jeden ze základů filozofické antropologie.“ Pak uvádí hlavně problémy dogmatické teologie. Přepodivné (abych mluvil slušně).
Pokud přirozenost neredukujeme na jsoucno, natož na podstatu, tak nezrušíme ani věčné kolotání božských proměn. Kdo takovou redukci provede, ten i z pánaboha učiní jsoucno, tedy něco, čeho se můžeme zmocňovat v náš prospěch. Takto vymyšleného boha pak v přírodě hledáme marně, proto ho scholastici spárují s nadpřirozenem. Ostatně, kde berou všichni scholastici jistotu, že jejich bůh, kterého za naprosto absurdních předpokladů formálně správně dokazují, je rodu mužského?
Dál na: Uchopování přirozeností
Zpátky na Vánoční seminář
