Jihovýchodní cesta: Porovnání verzí

Aktuální verze z 16. 2. 2018, 18:47

Výhled od Moutsouny po Keros (vpravo). Na obzoru je Amorgos.

Moutsouna na Naxu. V říjnu je dost opuštěná.

Koufonisia a Keros z okolí zálivu Panormos na jihovýchodním pobřeží Naxu.

Miniparkoviště na konci silnice z Moutsouny na Panormos. Pohled z cesty od zálivu.

Brambořík u chodníčku k areáálu nad zálivem Panormos.

Starokykladské městečko: Vstup do hlavní ulice a schody.

Starokykladské městečko na Korfari ton Amygdalon, raná doba bronzová.

Starokykladské městečko. Na obzoru je vlevo ostrov Schinoussa, vpravo Irakleia.

Roh hradby akropole a posvátný ostrov Keros.

Z8liv Panormos na jihovýchodě Naxu.

Na jihovýchodním pobřeží Naxu je místo, které se dnes jmenuje Panormos, tedy „uzavřený záliv“. Slibuje vyhlídku a koupání na odlehlém místě, ale není snadné se tam dostat. Podstatnější je, že nad ním bylo vykopané „prehistorické sídliště s akropolí“, což v daném kontextu znamená starokyklaďácké sídlo! Jen se k němu dostat. Na celém Naxu by se totiž těžko hledalo místo vzdálenější od Chóry, a to v mnohém smyslu. Hůř dostupný uže je snad jenom Spedos.

Ze smirkových dolů v horách za Apeiranthem vedla už v 19. století lanovka dolů do maličkého přístavu Moutsouna uprostřed východního pobřeží, který je novodobým centrem východního pobřeží. Pak k ní přibyla i silnice z Apeiranthu, ležícího v horách uprostřed ostrova. V létě po ní dokonce jezdívá autobus, ale s Marií jsme to nepodnikli, taky proto, že z Moutsouny je to k Panormu ještě 17 km. Bylo by asi možné jet s potápěčským výletem někam do okolí, ale nějak se nenaskytla vhodná příležitost. Na mapě – a zrovna tak při pohledu z vrcholu Zás – působí jihovýchod ostrova jako neobydlená a neprostupná horská oblast. Už před léty jsem to zkoušel dokonce přes vrchol nejvyšší hory a pak po jejím jižním hřebenu. Bylo to moc pěkné, ale k Panormu jsem nedošel. Uzavřenost toho místa pro mě polevila až 12. října roku 2011, a to díky dobrým lidem (návštěva slovutného matematika s dívkou), odvážné řidičce a autopůjčovně.

Ve třech lidech vyrážíme ráno (tedy v 11 h) malým autem přes rovinu Livadi a vysočinou přes Trageia k horám. Varoval jsem je, že jedeme na fraktální výlet, že cíl je za koncem odbočky z odbočky, a to ještě několikrát. V Chalki uprostřed vysočiny si řidička pochvaluje cestu i auto, že prý jí to jede do stoupání i v zatáčkách dobře, a že se ničeho nebojí. Neodpouštím si poznámku, že stoupání a zatáčky teprve budou. Za Filoti začínají opravdové hory, stoupáme zatáčkami v jednom kuse o stovky metrů, ale silnice je nově rozšířená a upravená, takže do Apeiranthu přijíždíme už v poledne a hned odbočujeme vpravo dolů, směr Moutsouna.

Zatím to jde hladce, Moutsouna je 11 km před námi, hlavně však 600 metrů pod námi. Po několika serpentinách se silnička podstatně zužuje, opouští ji svodidla a pak i krajnice, po zvláštním traverzu horským masivem se rapidně zvětšuje sklon klesání a úměrně tomu se zmenšuje poloměr zatáček. Řidička je však statečná a šikovná, takže si užíváme výhledů na hory, moře a okolní ostrovy ze stále menší výšky. Jak se touto „horskou dráhou“ (jak to nazvala řidička) propasíruje autobus, moc nechápu. Silnička je tak úzká a okolí tak strmé, že i zvířata (dvě kozy a jedna macatá zmije) mají problém, kam našemu autu uhnout.

Kus nad Moutsounou míjíme v horách nějakou důlní skládku a u ní dvě malé nákladní lodě! Tedy malé na poměry námořnictva. Dohadujeme se, že se sem mohly dostat leda tak geologickými procesy. Pak už sjíždíme do zahrad a zastavujeme na krátkou pauzu a prohlídku přístavu v Moutsouně. Je odtud pěkný výhled na Blažené ostrovy (Makares Nisia) a Donoussu za nimi, zatím tedy na severovýchod.

V říjnu je přístav v Moutsouně vyjímečně klidný, nejezdí tady vůbec nic. U malého mola jsou nějaká lodní zařízení, z nichž ne všechna chápu. Hotel je prázdný, jedna hospoda má otevřeno, ale nemá hosty. Tak jedeme dál, už podruhé odbočujeme doprava. Z těch zbývajících 17 km jsem měl vlastně větší respekt než z majestátního klesání, protože jsem moc nedůvěřoval mapě a očekával spíš kozí pěšinu, klikatící se nad pobřežím, vždycky o sto metrů nahoru a zase hned dolů. Vítá nás však překvapivě široká a na ostrovní poměry docela rovná asfaltka, spojující maličkou Moutsounu se samotami dál na jihu východního pobřeží Naxu! Prý to udělali kvůli archeologům, ale tomu moc nevěřím.

Otevírají se odtud nádherné výhledy, prostě přehlídka Malých Kyklad, pěkně od severovýchodu k jihu až k jihozápadu: Donoussa, Blažené ostrovy, Pano a Kato Koufonisi, za nimi Keros, dál Schinoussa a Irakleia. Za tím vším dlouhá silueta Amorgu na obzoru. Nejvíc mě ale překvapuje, že jihovýchod Naxu není vůbec tak vyprahlý, jak jsem myslel. Je sice pár dní po prvních vydatných deštích, ale předtím skoro půl roku nepršelo a většina ostrova je pořád vyschlá. Na jihovýchodě bych čekal spíš málem poušť, taky jsem něco takového kdysi pěšky potkal v horách mezi vrcholem Zás a těmito místy. Tady jsou ale nejen borovice a křoví, ale místy taky vinice, citróny a podobné. Míjíme několik samot, poslední z nich nese hrdé jméno Port Volakas a má dokonce asi metrové molo i s lodičkou. Pak na dohled „přístavu“ Panormos asfalt končí. Po kousku cesty bez asfaltu odbočujeme na malé parkoviště (foto), u něhož směrovka mířící šikmo nahoru oznamuje: Korfari ton Amygdalon („Mandlové návrší“) a „Archeologický areál“. Podle mapy je to 300 metrů. Přímo na pěšině kvetou bramboříky.

Místo je volně přístupné, opravdu tady roste pár mandlovníků a je odtud hodně dobrá vyhlídka. Před námi je jižní část Malých Kyklad (nejblíž jsou Koufonisia), s dominantou tajemného Keru; za námi a nad námi hory, včetně zvláštního návrší s jakousi náhorní planinou; vedle nás koryto potoka, asi ještě suché; pod námi menší návrší a hlavně úžasný přírodní přístav v podobě dlouhé zátoky, kde stojí několik domků a řada palem.

Areál je po výkopech nechaný tak, jak ho opustili. Žádné zajištění, ale ani žádná devastace. Vlastně tady ani nemuseli nijak moc kopat, terén je teď jenom o desítky centimetrů nad úrovní rané doby bronzové. Stačilo zrušit křovíčka a vyčistit bývalé uličky a vnitřky domečků.

Tak konečně k těm Kyklaďákům! U vstupu je dost masivní pradávná zeď, po několika schodech vstupujeme do uličky u ní. Jo schody, ty mají na Kykladách všude a ve všech dobách. Domečky to byly malé, šířka ulic svědčí o tom, že mezi starokykladským obyvatelstvem se nevyskytovali tlouštíci. Je to celé malé, kolem ty Malé Kyklady, vedle nároží dávné pevnůstky opravdu rostou mandlovníky. Přesto to nepůsobí nijak dětinsky, ale naopak majestátně! To je obecný rys Kyklad. Místy se tu povalují střepy šuntové keramiky, ale není na ní nic vidět. Tím hlavním přece byly noblesní kamenné věci, a ty jsou teď po muzeích. Stálo by to za podrobnější popis, ale ten bych neuměl udělat jinak, než buď nudně technicky, nebo zase furt jenom opakovat, jak je tady nádherně. Spíš si představuju, jak odtud mívali dobrou námořní linku: Panormos, Pano Koufonisi, Kato Koufonisi, Daktylion u Keru, Keros hlavní. Nebo pro změnu na jih, na Irakliu. Je to tu chráněné před severním i západním větrem, takže to mohli i na malé lodičce uveslovat za několik hodin.

Když jsme si všechno prohlídli a poseděli na vyhlídce, tak jsme sešli k zálivu, vykoupali se a jeli zpátky, abychom aspoň prudkými úseky nejezdili potmě.

Více fotek z těchto míst je v albu.

 Souvisle číst: Spedos

 Zpátky na obsah podkapitoly Jihovýchodní pobřeží

 Zpátky na obsah kapitoly NAXOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY