Předsokratici - Historie editací

Zde v 3. 1. 2018, 09:52

2018-01-03T09:52:39Z

Zde v 3. 1. 2018, 09:49

2018-01-03T09:49:55Z

Zde v 30. 12. 2017, 10:35

2017-12-30T10:35:36Z

Zde v 30. 12. 2017, 10:34

2017-12-30T10:34:50Z

Zde v 30. 12. 2017, 10:31

2017-12-30T10:31:15Z

Zde v 30. 12. 2017, 10:30

2017-12-30T10:30:27Z

Zde v 17. 4. 2017, 12:07

2017-04-17T12:07:13Z

Zde v 15. 4. 2017, 10:37

2017-04-15T10:37:13Z

Zde v 15. 4. 2017, 10:34

2017-04-15T10:34:50Z

Zde v 15. 4. 2017, 10:31

2017-04-15T10:31:08Z

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
    informační stránka - bez jednoznačného pokračování
-Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem, až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz info [[Vznik řecké filosofie]], ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz info [[Název „filosofie“]]. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).
+Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem, až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz info [[Vznik řecké filosofie]], ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz info [[Termín „filosofie“]]. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).
 V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; Eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a [[Mytografové|„mytografové“]]. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.

@@ Řádka 20: / Řádka 20: @@
    Zpátky na [[Vznik řecké filosofie]]
 [[Kategorie:Informační stránky]]
 [[Kategorie:Diogenés Laertios]]

@@ Řádka 18: / Řádka 18: @@
 (K nestarší vrstvě předsokratiků viz také Zdeněk Kratochvíl: ''Mezi mořem a nebem - Odkaz iónské archaické vnímavosti''. Mervart, 2010.)
-   Zpátky na obsah kapitoly [[Vznik řecké filosofie]]
+   Zpátky na [[Vznik řecké filosofie]]
 [[Kategorie:Informační stránky]]
 [[Kategorie:Diogenés Laertios]]

@@ Řádka 17: / Řádka 17: @@
 (K nestarší vrstvě předsokratiků viz také Zdeněk Kratochvíl: ''Mezi mořem a nebem - Odkaz iónské archaické vnímavosti''. Mervart, 2010.)
 [[Kategorie:Informační stránky]]
 [[Kategorie:Diogenés Laertios]]

@@ Řádka 14: / Řádka 14: @@
 Texty stovky předsokratiků, překlady a zčásti i výkladové poznámky viz [http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/3DK.htm],
-nebo také [www.fysis.cz/presokratici/vstup/5vsichni.htm].
+nebo také [http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/5vsichni.htm].
 (K nestarší vrstvě předsokratiků viz také Zdeněk Kratochvíl: ''Mezi mořem a nebem - Odkaz iónské archaické vnímavosti''. Mervart, 2010.)

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
-   Informační stránka - bez jednoznačného pokračování
+   informační stránka - bez jednoznačného pokračování
-Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz [[Vznik řecké filosofie]], ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz [[Název „filosofie“]]. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).
+Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem, až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz info [[Vznik řecké filosofie]], ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz info [[Název „filosofie“]]. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).
-V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a „mytografové“, viz [[Mytografové]]. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.
+V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; Eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a [[Mytografové|„mytografové“]]. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.
 Výběr autorů do souboru předsokratiků je komplikován tím, že nejstarší řecká filosofie je velice pestrá ne pouze názorově, ale také žánrově. Například vedle prózy užívá také epické i lyrické verše. Dalším problémem je, že někteří z předsokratiků nejspíš nepsali (Thalés, Pythagorás), a že i od píšících autorů máme jejich dílo zachované velice špatně (Anaximandros) nebo skoro vůbec (Anaximenés), zato máme k dispozici mnohé referáty o jejich „životě a nauce“, často spíše humorné až zavádějící. Nejvíc textu se nám zachovalo od těchto tří „předsokratiků“: Hérakleitos, Empedoklés, Démokritos. Takhle jsou v časovém pořadí, pořadí množství zachovaného textu je opačné.
@@ Řádka 9: / Řádka 9: @@
 Tradované životopisy „předsokratiků“ jsou až na výjimky nehistorické. Většinou známe jenom místo a přibližnou dobu jejich působení. Pozdější legendy se točí zvláště kolem postav typu „muž boží“, protože jim mohou připisovat zázraky (Ferekýdés, nejvíc Pythagorás, ale též Empedoklés). Mnohé z popisovaných postav a nauk vůbec neexistovaly (Músaios, část pythagorejců), nebo jsou podstatně pozdější, což se opět týká hlavně tradice o pythagorejcích, ale i některých atomistů. Výklad „nauky“ je často hrubě zkreslený a tendenční, což si můžeme ověřit u těch „předsokratiků“, kde si jej můžeme porovnat s fragmenty jejich textu.
-Útržky textů „předsokratiků“ i referáty o nich se nám zachovaly výhradně jako citáty v dílech pozdějších autorů, zhruba od Platóna po konec antiky nebo ještě i byzantský raný středověk. Mnohé z nich jsou spíše školní hodnocení z pozic Aristotelovy nauky. Hodně materiálu shrnuje doxografické dílo Diogena Laertia ''Životy a názory filosofů'' z 3. století n. l. Novodobé edice „předsokratiků“, od 19. století podnes, se navzájem liší výběrem autorů i textů, tu podle hlavního oboru zájmu, tu podle míry kritičnosti. Protože jde vždy o zlomky textů zachovaných v nějakých pozdějších dílech, vznikají problémy jak s autenticitou a verzemi citátu, tak i s označováním zlomku – viz [[Edice a značení zlomků předsokratiků]].
+Útržky textů „předsokratiků“ i referáty o nich se nám zachovaly výhradně jako citáty v dílech pozdějších autorů, zhruba od Platóna po konec antiky nebo ještě i byzantský raný středověk. Mnohé z nich jsou spíše školní hodnocení z pozic Aristotelovy nauky. Hodně materiálu shrnuje doxografické dílo Diogena Laertia Životy a názory filosofů z 3. století n. l. Novodobé edice „předsokratiků“, od 19. století podnes, se navzájem liší výběrem autorů i textů, tu podle hlavního oboru zájmu, tu podle míry kritičnosti. Protože jde vždy o zlomky textů zachovaných v nějakých pozdějších dílech, vznikají problémy jak s autenticitou a verzemi citátu, tak i s označováním zlomku – viz info [[Edice a značení zlomků předsokratiků]].
 Navzdory zmíněným problémům je textový soubor „předsokratiků“ mimořádně inspirativní. Není jen předmětem historického bádání, ale v nové době několikrát byl – a stále je – zdrojem inspirace při hledání nových cest.
-Texty stovky předsokratiků, překlady a zčásti i výkladové poznámky viz [[http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/3DK.htm]].
+Texty stovky předsokratiků, překlady a zčásti i výkladové poznámky viz [http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/3DK.htm],
 (K nestarší vrstvě předsokratiků viz také Zdeněk Kratochvíl: ''Mezi mořem a nebem - Odkaz iónské archaické vnímavosti''. Mervart, 2010.)

@@ Řádka 3: / Řádka 3: @@
 Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz [[Vznik řecké filosofie]], ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz [[Název „filosofie"]]. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).
-V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a „mytografové“, viz [[info Mytografové]]. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.
+V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a „mytografové“, viz [[Mytografové]]. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.
 Výběr autorů do souboru předsokratiků je komplikován tím, že nejstarší řecká filosofie je velice pestrá ne pouze názorově, ale také žánrově. Například vedle prózy užívá také epické i lyrické verše. Dalším problémem je, že někteří z předsokratiků nejspíš nepsali (Thalés, Pythagorás), a že i od píšících autorů máme jejich dílo zachované velice špatně (Anaximandros) nebo skoro vůbec (Anaximenés), zato máme k dispozici mnohé referáty o jejich „životě a nauce“, často spíše humorné až zavádějící. Nejvíc textu se nám zachovalo od těchto tří „předsokratiků“: Hérakleitos, Empedoklés, Démokritos. Takhle jsou v časovém pořadí, pořadí množství zachovaného textu je opačné.