Zobrazení zdroje stránky Původní obyvatelé Kyklad

Původní obyvatele Kyklad obestírají mnohá tajemství, jak už to tak u původností bývá. Nebudeme zde referovat dějiny bádání o jejich možném původu a omezíme se na konstatování, že to nejspíš nebyli Indoevropané. Pravděpodobná není ani jejich možná identifikace s Pelasgy, bájným etnikem řecké mytologie. Prostě obývají Kyklady od 5., možná už od 7. tisíciletí před n. l. Je celkem marné se dohadovat, odkud přišli. Tvrdilo se, že z Malé Asie. Nyní se říká, že na tom sice něco je, ale že jsou i podobnosti s dobovými kulturami řecké pevniny, že ale souostroví má svůj vlastní ráz, jemuž přizpůsobuje všechno příchozí, i když leccos z dalšího vývoje se pak děje homologicky s okolím. Otázka „Odkud přišli?“ zaměňuje něco už hotového, co se jenom stěhuje, za něco, co se teprve na místě utváří, byť také díky stěhování. Kyklaďané se prostě na Kykladách rodí, byť jejich předkové přicházeli odkudkoli.

[[File:Cycladic Head of a man, marble, Amorgos 2800–2300 BC, Ashmolean M, AE 147, 142363.jpg|thumb|left|512px|[[commons: File:Cycladic Head of a man, marble, Amorgos 2800–2300 BC, Ashmolean M, AE 147, 142363.jpg| Hlava muže z Kyklad, torzo figury vysoké původně asi 45 cm. Mramor z ostrova Amorgos, kykladská raná doba bronzová, 2800 až 2300 př. n. l. Ashmolean Museum, Oxford, AE 147]] ]]
V průběhu neolitu nepředstavují nic tak úžasného. Ve srovnání s tehdejší světovou špičkou, tedy s neolitickými kulturami Anatolie (nebo vzdálené Číny), to jsou zaostalí barbaři, které zachraňuje rybolov, pastýřství a [[Obsidián| obsidián]]. Koncem neolitu, tedy ve 4. tisíciletí před n. l., se však začínají rýsovat hlavní znaky budoucí starokykladské kultury. V rané době bronzové (přibližně od roku 3200 před n. l.) pak prožívají svou dlouho trvající slávu, která vrcholí v období 28. až 23. století před n. l. (EC II, viz info [[Periodizace kultur na Kykladách]]). Nevíme skoro nic o tom, v jaké míře a v jakém smyslu slova zde můžeme mluvit o etnické kontinuitě od neolitu po konec rané doby bronzové. Místy však kontinuity vidíme.

Jsou to zdatní námořníci, rybáři a lovci; chovají kozy, ovce a prasata, pěstují obilí. Dokážou vynikajícím způsobem zpracovávat mramor i tvrdé minerály, zlepšili se také v keramice, zpracovávají zlato, stříbro, měď, bronz (většinou arzénový) a olovo. Stavějí kompaktní kamenná městečka s malými domy a četnými schodišti. Především se ale zabývají jinými věcmi, totiž činnostmi, které se týkají náboženství, dnes bychom řekli, že umění. Snad každý aspoň slyšel o kykladských „idolech“ (viz [[Kykladské idoly]]), tedy stylizovaných mramorových soškách, které od začátku 20. století tolik inspirovaly evropskou avantgardu. Neméně zajímavé jsou [[Kykladské pánvičky| „kykladské pánvičky“]] (nesmažilo se na nich) a [[Petroglyfy| skalní rytiny]].

„Kyklaďáky“ si je možné představit také díky řadě kulturních překryvů, analogií i asociací. Oblibují místa na výšinách nad mořem, s horami za zády; zvláště pokud mají pod sebou přirozený přístav, před sebou krásnou vyhlídku a v horách pěkný kámen, pastvu a nějakou zvěř. Řada starokykladských městeček je pak přestavěna Kréťany, achájskými Řeky i iónskými Řeky; v současnosti jsou to buď součásti živých městeček, archeologické areály nebo jen oblíbená vyhlídková místa koz, což je asi signifikantní.

Soudě dle nalezených artefaktů se Kyklaďáci museli věnovat hlavně náboženství, do něhož ovšem zahrnovali sex, lov, rybolov a hudbu; to vše spojené s fascinací Sluncem, mořem, kamenem a opět sexem a rozením. (Viz také [[Náboženství na Kykladách]].) Brousili si krásné kamenné nádoby, ladné a tenkostěnné, z nádherných materiálů, zatímco jejich docela pěkná keramika měla patrně nižší status, možná jako plast pro našince. Takové množství soch i důmyslných kamenných nádob muselo stát hodně námahy! Sošky hráčů na hudební nástroje, šperky s erotickými motivy i rytiny loveckých rituálů ukazují, že drsná krása kamenné elegance jim za tu námahu stála. Představy o „práci“, „kultuře“ a „volném čase“ museli mít rozdělené nějak úplně jinak než naše evropské 2. tisíciletí. Celkovou náladu takového prostředí v 20. století velice dobře, i když asi mimoděk, evokují např. obrazy Joana Miró.

Mnohé můžeme číst i z kykladské přírody. Dávní Kyklaďané žili sice všude na Kykladách, ale jejich učiněným rájem byly [[MALÉ KYKLADY| Malé Kyklady]] a přilehlé (jihozápadní) pobřeží Naxu. Jsou to místa neobyčejně půvabná, charakteristická téměř limitně fraktálním uspořádáním krajiny. Další vkládání souostrovíčka do souostroví nebo návršíčka do skalnatého údolí už snad není možné. Podobně jsou i dávné plastiky majestátní i při malých rozměrech, nenápadně rafinované, ve své „abstrakci“ velice konkrétně působivé.

Tato fraktálně roztroušená civilizace se zvláštními prioritami samozřejmě nemohla obstát vůči šíření centralizované moci krétských paláců. K větším konfliktům možná ani nemuselo docházet často, aspoň po nich vidíme jen málo stop. Spíš si umíme představit, jak se starokykladská kultura po několika porážkách postupně marginalizovala, zatímco její některá bývalá centra prostě šla s dobou, s novou módou, stala se lokálními centry krétského a pak řeckého stylu civilizace. Na některých ostrovech ovšem vidíme stopy po neúspěšné obraně (kolem roku 2000 před n. l.), následované kulturním propadem ve střední době bronzové a téměř absencí mínójské přítomnosti (Naxos).

Řekové klasické doby zaměňovali dávné obyvatele Kyklad s maloasijskými Káry. Za to může nejspíš veliká časová distance a omyl řeckého historika Thúkydida. (Viz exkurz [[Thúkýdidés I, 8, 1-2| Thúkydidés I, 8, 1–2]].) V očích Athéňanů byli dávní Kyklaďané spíše maloasijskými piráty, kteří se na několik tisíciletí zmocnili Kyklad, než je zde umravnili Kréťané. Tak mohlo být rozuměno například Thúkydidově zmínce (I, 4, 1), že „Mínós byl ... první, kdo ovládal největší část nyní řeckého moře, panoval nad Kykladami a většinu z nich jako první osídlil, když odtud vyhnal Káry a dosadil tam jako vládce své syny ... všemožně se snažil vymítit pirátství“. Z pohledu moci i z pohledu sofisty se přece nějací divoši a piráti nepočítají, takže až „Mínós byl první“. Koncem 19. století n. l. se však obraz o dávných obyvatelích Kyklad začal zásadně měnit. Ukázalo se, že šlo o vysokou kulturu, která ale byla početně slabá a patrně i rozdrobená – neměla imperiální charakter – a nemohla obstát vůči krétské moci. A mocní vítězové pak podmaněná etnika či kultury bagatelizují a kriminalizují, to je obvyklé. Navíc jim ti poražení později svým počínáním často dávají za pravdu, protože jim už nic jiného nezbývá; alespoň té jejich části, která se nepřizpůsobí novým poměrům, nezačlení do struktur sdílení moci a nejde s dobou.
<br clear=all>

  Souvisle číst: [[Památky kykladského neolitu]] nebo rovnou na [[DÉLOS]].

  Zpátky na obsah kapitoly [[NAPŘED O KYKLADÁCH]]

  Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: [[Pouť na Kyklady|'''POUŤ NA KYKLADY''']]


[[Kategorie:Kyklady]]